Bravery (Larry Stylinson)

44. Naposled

/31.10.2015/

HARRY

Je to vůbec možné? Náš poslední koncert z turné On the road again. Kam se poděli všechny ty měsíce? 

Nechápu. Nechápu rychlost času, připadá mi to jako minulý týden, kdy mě Louis tahal z postele na náš první koncert v Australii.

Pomalu jsem vystupoval z auta a vcházel do arény. Měli jsme ještě spoustu času. Prošel jsem dlouhou chodbou až k šatnám. Čím jsem byl blíž tím jsem slyšel větší a větší hluk. Otevřel jsem dveře do největší šatny, která tady je a kterou máme mimo vlastních společné. Naskytl se mi pohled na tolik lidí, kolik jsme na koncertu ještě snad ani nebyli.

Rodiny kluků, náš tým, Ben režisér několika našich videoklipu, moje rodina. No prostě skoro všichni. 

Tohle bude silný koncert. Už ráno se mi tvořily slzy v očích jen z představy, že tohle je poslední show.

Pět let jsme jeli téměř v kuse, mimo pár volných dnů a najednou máme rok. Jeden dlouhý rok, co s tolika časem? Myslím, že nám všem z toho hrábne. 

"Harry!" Zakřičel Niall, když si mě konečně všiml jak stojím mezi dveřmi. 

"Ahoj," usmál jsem se jakmile mi padl kolem krku.

"Ahoj, lásko." Políbil mě někdo letmo na tvář. Samozřejmě, že ten někdo byl můj muž. Nebyl tady nikdo kdo by o našem vztahu nevěděl, takže se nic nedělo, když dal pusu.

Jen jsem se na něj doširoka usmál.

"Jak se těšíš na poslední koncert?" Zeptal se stále s úsměvem od ucha k uchu.

"Cítím, že ho probrečím." Pokrčil jsem rameny.

"To asi všichni." Zasmál se spolu s Niallem. Vmísil jsem se mezi všechny, abych se s nimi pozdravil. Nejdéle jsem se zdržel u Liamové rodiny, protože jsem je strašně dlouho neviděl a taky u Jay.

Zvukovou zkoušku jsme měli nějakou krátkou, přišlo mi, že sotva jsme vzali mikrofony do rukou už nás hnali do šatny, taky holky pouštěli nějak brzo.

Stál jsem na úplném vrcholku areny, kde mě neměl šanci nikdo vidět. Bylo něco jako druhá VIP prosklená sekce. Zrychloval se mi tlukot srdce jenom z pohledu jak se aréna plní. Znovu jsem si uvědomil, co všechno pro nás tihle lidé udělali, nebyli by jsme tady bez nic a oni to ví stejně dobře jako my. Někteří s námi vyrostli a mě to přijde naprosto neuvěřitelné. Vytáhli nás tak vysoko, nebýt jich nezískal bych tolik skvělých lidí kolem sebe, čtyři úžasné přátelé a hlavně manžela, za kterého bych dal i život.

Pět let, pět dlouhých let a oni tady pro nás pořád jsou jako bychom byli na začátku. Ta podpora a láska, kterou nám dávají je něco neskutečného...

Tolik lidí si myslím, že tohle děláme jen pro peníze, ale podle mě tahle práce snad ani nejde dělat jen za tímhle cílem. Pro nás je největší odměnou úsměv našich fanoušků...

"Krásné, že?" Promluvil někdo za mnou. Otočil jsem se na toho narušitele.

"Jak jsi mě tady našel, Liame?" Pozvedl jsem nechápavě obočí.

"Všiml jsem si, že někam odcházíš a Louis panikařil, že tě nemůže najít, tak jsem ho uklidnil, že za tebou půjdu já." Pokrčil rameny.

"Aha." Otočil jsem se zpátky ke všem těm lidem.

"Je to zvláštní co? Uvědomit si, že tohle vidíš na tak dlouhou dobu naposled." Poznamenal Liam a postavil se vedle mě se zrakem upřeným na všechen ten dav.