Bravery (Larry Stylinson)

2. vezmeš si mě?

V letadle jsem přemýšlel jak se ho zeptám. V Yorkshiru jsem tajně koupil prstýnek a doufal že mě nikdo nepoznal, snažil jsem se být co nejvíce nenápadný. 
Po dlouhé době jsem se přihlásil na twitter a byl jsem rád že jsem to udělal. Harry tam byl taky, už v osm ráno, no na to že byl včera na mol vstal dost brzy.
Přidával nějaký tweet
*sooooo... the weather?* co to má sakra být? význat toho jsem pochopil hned jakmile jsem sjel o něco níž, Harry "odpovídal" nějaké fanynce která mu napsala
*@Harry_Styles if Larry is real, please tweet something about the weather..don´t be afraid.* Harry díky této mini konverzaci potvrdil Larryho. Ten moment jsem myslel že se rozteču, cítíl jsem strašnou potřebu ho obejmout. Byl jsem si jistý že fanynky, konkrétně Larry shippers ho milují ještě víc, ne však tak jako já. Byl jsem si jistý že už to obletělo celý svět, hlavně tedy Larry stránky a bál jsem se reakce Modestu. Nějak mě ale teď následky nezajímaly. Harry je úžasný, holky ho žerou protože je to právě on kdo vždycky Larryho potvrdí, to jenom já musím být za hajzla a vyvracet ho, když jsem to musel udělat naposled, probrečel jsem celou noc. Bylo mi strašně, nevím proč, neudělal jsem to poprvé, ale tenkrát mě to hodně zabolelo.

Každý si myslí že je to jednoduché, předstírat že máte přítelkyni a že ji milujete. Ale není, nikdo si neumí představit jaké to je dokud si to neprožije. Nikdo si neodkáže představit jak strašně bolí když lžete lidem kolem sebe a proč? protože oni vás nechtějí takového jakým jste doopravdy, chtějí vás takového takými by jste podle nich měli být. Navíc mě trápí co si kvůli nám musí vytrpět Larry shippers, Elounor shippers jim neustále předhazují že to oni zničili 1D rodinu a že zniči i nás. Není to pravda, pravda je nás ničí právě ES...Larry shippers přidávají fotky Larryho jenom na jejich stránky takže nejdou vidět, naopak Elounor je všude, všude kam se podívám jsme já s ní a u toho komentář typu "jak jsou spolu šťastní" ... šťastní? nepamatuji si kdy jsem byl naposled šťastný a LS to moc dobře vidí...proto je tak moc miluju a jsem jim vděčný.

Modlil jsem se aby tato cesta co nejrychleji utekla. Když jsem byl na letišti doslova jsem jím jenom proletěl, ignorujíc fanynky které se chtěle vyfotit jsem nasedl do auta. Řidič jel příšerně pomalu.

"nemohl by jste prosím trochu zrychlit?" požádal jsem ho netrpělivě.

"jedu jak nejrychleji můžu chlapče" odpověděl mi klidně a uchechtl se, zatím co já jsem si nervózně poklepával prsty do sedačky. Konečně zastavil před hotelem, proletěl jsem recepcí jak blesk, ukázal jsem občanku, kartu od pokoje a už jsem bral schody po dvou.

Před dveřmi jsem se zastavil abych se vydýchal. Pomalu jsem otevíral dveře a nakoukl dovnitř. Harry seděl na posteli, s pokrčenýma kolenama, měl na nich položenou hlavu a tvář otočenou k oknu. Nevšiml si mojí přítomnosti dokud jsem se k němu neposadil. Zvedl hlavu a pohlédl na mě jeho napuchlýma červenýma očima, ale nebyly to oči po požití alkoholu.

"Louisi" vydechl překvapeně.

"Hazz ty jsi plakal?" pohladil jsem ho jednou rukou po tváři. Mlčel, jen silně zavřel víčka, přitáhl jsem si ho do obětí.

"nepodvedl jsem tě Lou...věř mi prosím" vzlykl.

"samozřejmě že ti věřím...neplač...promiň jak jsem po tobě vyjel...je toho na mě moc" hladil jsem ho po zádech "nemohl jsem se dočkat až tě uvidím a poděkuju ti" odtáhl jsem se od něj.

"za co?" pozvedl nechápavě obočí.

"za Larryho, za to co jsi napsal na twitter" po tváři se mu roztáhl úsměv s těma jeho nádhernýma ďolíčkama. Vzal jsem jeho tvář do dlaní a díval se mu do očí.

"Miluju tě Harry, ani nevíš jak strašně moc tě miluju!"

"nedokážeš si představit jak moc miluju já tebe" odvětil. Naše láska je to jediné co máme a díky čemu jsem ochotný tohle všechno snášet. Musíme jeden druhého bezbezně milovat abychom vydrželi všechno co se kolem nás děje. 

Položil jsem se s Harrym na postel a chystal se vyslovit to co jsem měl v plánu.

"zlato?" oslovil jsem ho.

"hhmm?"

"pamatuješ si jak jsi mi nedávno řekl že ti nemám co přikazovat když jsem jenom přítel?" 

"ano pamatuju, ale víš že jsem to tak nemyslel, řekl jsem to protože jsem by vytočený" začal se bránit.

"co by jsi mi odpověděl kdybych se tě zeptal teď, jestli si mě vezmeš?" prudce otevřel oči a odtáhl se od moji hrudi, pocítil jsem zimu.

"jak to myslíš?" zamračil se.

"ptám se tě, jestli by sis mě vzal? kdybych tě teď požádal o ruku" věděl jsem že mě slyšel, ale radši jsem to zopakoval.

"j-já" nevěděl co říct, zkoumal můj obličej a hledal náznak humoru "já nevím co ti na to mám říct...samozřejmě že bych si tě vzal, miluju tě, ale víš přeci že nemůžeme..." pohlédl na mě smutně.

"proč bychom nemohli?" zamračil jsem se tentokrát já.

"nesmíme se na sebe ani podívat, jak by jsi chtěl docílit toho abychom se mohli vzít?" v jeho očích byli pochybnosti, ale věděl jsem že je z téhle myšlenky šťastný.

"nikoho bych se neptal, je to naše soukromá věc, nikdo by to nemusel vědět, stačilo by aby to veděli kluci a my dva...jsme dospělí Harry, naše smlouva nám nezakazuje svatbu přeci" domlouval jsem mu.

"Lou já...nedokážeme se vzít natajno...znají nás všude" bál se, chápal jsem ho, celá ta věc kolem našeho vztahu ho stresovala a mě také, čím déle to všechno trvalo tím menší důvod jsem měl se na svět usmívat.

"já vím Harry, ale chtěl bych si tě vzít v Americe, teď když tam budeme mít koncert, na výročí našeho založení" rychle zamrkal, možná mu až teď došlo že to myslím vážně. Postavil jsem a vytáhl z mých kalhot které jsem si stihl během ležení sundat, vytáhl jsem z kapsy malou černou krabičku a poklekl před něj, on svěsil nohy z postele a můžu říct že jsem jeho srdce slyšel až ke mě.

"Harry Edwarde Stylesi. Už to budou čtyři roky co jsem tě poprvé uviděl a každý den tě miluji víc a víc. Prošli jsme si tolika zlýma, ale i krásnýma věcma. Přesto kolik lidí je proti nám, jsme stále spolu a bojujeme. Nedokážu si život bez tebe přestavit a ani si ho představovat nechci! slibuju ti, že tě budu milovat navždy, že tady budu pro tebe v časech dobrých i zlých, ve dne v noci ať se děje cokoliv...vezmeš si mě?" civěl na mě a lapal po dechu. Přeskakoval pohledem z prstýnku na mě a zase na prstýnek.

Začínal jsem mít strach že omdlí, nebo že odmítne. Ale on mi vzápětí všechno vyvrátil.

Pověsil se mi kolem krku a drmolil mi do ramene "ano! samozřejmě že si tě vezmu!" uff! spadl mi kámen ze srdce.

Teď už jen zbývá vymyslet jak se tajně vzít.