Bravery (Larry Stylinson)

16. Párty

Doma v Londonu jsem se nudil, proto jsem se přesunul do Doncasteru za rodinou. Seděl jsem na podlaze s Ernestem a dělal na něj vtipné ksichty. On se tomu nadšeně smál a já s ním, byl kouzelný.

"Umíš to s ním," ozval se mi mamčin hlas za zády. Otočil jsem se na ní s jemný úsměvem, chystal jsem se něco říct, ale překazil mi to zvonící mobil.

"Harry?" Oslovil jsem volajícího, máma se na mě usmála, vzala Ernesta ze země a posadila se s ním na gauč.

"Louisi, kde jsi?"

"Doma, v Doncasteru... Promiň Harry, já jsem se v Lon-..." nedostal jsem šanci to doříct, protože mě přerušil.

"To je jedno, já nastupuji do letadla a letím do Anglie..."

"Cože? Už? A proč?" vybafl jsem na něj hned tři otázky najednou.

"Umřela mi babička, letím na pohřeb..." Slyšel jsem jak hlasitě popotáhl.

"Och... Harry...j-já, to je mi strašně líto..." Nevěděl jsem co na to říct a Harry neodpovídal, jenom si hlasitě povzdechl, "kdy přiletíš?"

"Za pár hodin budu doma..." Třásl se mu hlas, cítil jsem že pláče.

"J-já, vím že bych neměl, ale mám tam jít s tebou?" Navrhl jsem v naději, že to přijme, je mi špatně z toho, když je v tomhle stavu tak daleko ode mě.

"Ne, Lou... Já se pak hned vracím do LA. Promiň, ale naše plány, navštívit rodiny asi nevyjdou..."

"To je jasný! Chápu to. Ale jsi si jistý, že tam s tebou nemám jít?" K slzám jsem neměl daleko ani já, máma seděla a zkoumavě se na mě dívala s otazníky v očích.

"Ne... Zvládnu to. Jenom jsem chtěl, aby jsi věděl, že jsem v UK..."

"Dobře... Kdyby něco, cokoliv, tak mi okamžitě zavolej!"

"Jo. Miluju tě..." S těmi slovy zavěsil. Ani nepočkal, až mu to řeknu i já.

"Co se stalo?" Zeptala se okamžitě mamka, když dostala šanci.

"Harrymu umřela babička..." Vydechl jsem hledíc nepřítomně na koberec.

"Pojedeš za ním?"

"Ne. Nemůžu a Harry se pak hned vrací do LA... Občas si říkám, že jsem opravdu debil..." Zamračil jsem se sám na sebe a otrhával niti trčící z mých tepláků.

"Cože?"

"Jsem debil, protože jsme s Harrym dostali šanci, jít s pravdou ven. Ale znamenalo by to konec skupiny. Odmítl jsem..." Stočil jsem mé skelné oči na mámu, "Kdybych to neudělal, mohl jsem teď být se svým manželem a utěšit ho když mu není dobře..." To už jsem se neudžel a pustil první slzu ven. Mamka posadila Ernesta na gauč a popadla mě do naručí.

"Nejsi idiot Louisi, jenom nejsi sobecký..." Tohle mi tedy smysl nedávalo, abych pravdu řekl.

"Právě teď se jako sobec cítím."

"Ne, nejsi sobecký, protože nechceš kvůli sobě ukončit něco, na čem tvým přátelům záleží. Proto nejsi sobecký..." Jemně jsem přikývl.

"Půjdu k sobě..." hlesl jsem, bez dalšího slova, jsem vzal Ernieho na ruce a odešel s ním do svého pokoje. Položil jsem ho vedle sebe na postel a lehce ho hladil po tvářičce. On si přehazoval z ručičky, do ručičky nějakou hračku a tiše si něco brblal. Uspávalo mě to. Usnul jsem sotva pár minut po Ernestovi.