Bravery (Larry Stylinson)

3. Máš tady Eleanor

Další den na to jsem seděl na zemi v hotelovém pokoji a přemýšlel. Z mého přemýšlení mě ale vytrhl zvonící mobil. Na malé obrazovečce svítilo Sweetheart. 
Usmál jsem se a přijal hovor.

"Harry?" oslovil jsem ho nejdříve.

"máš tady Eleanor" bylo první co mi řekl, žádný pozdrav, žádné oslovení, jen tahle věta která mi vygumovala úsměv na tváři. Jeho hlas byl smutný.

"přijela dřív než jsem čekal" povzdechl jsem si hlasitě.

"nebuď smutný Lou" cítíl jsem jak se snaží mít pevný a veselý hlas, ale poznám na něm když se trápí.

Vyrušilo mě zaklepní na dveře a jejich následné otevření. Vykoukla Eleanořina hlava a hned celá její postava. 

"musím končit Curly" loučil jsem se s Harrym.

"dobře" s povzdechem hovor ukončil. Nechal jsem mobil schovaný v mé dlani.

"ahoj" pozdravila mě El. Vytahovala si notebook z kufru a sedala si na postel. 

"ahoj" odvětil jsem bez zájmu.

"tvoje máma se šla vybalit, dali jí pokoj hned vedle nás" oznámila mi.

"fajn...za chvíli jí půjdu pozdravit" na to ona jen přikývla a mě znovu zavibroval mobil. Přišla mi zpráva od Harryho.

napsal mi "Nothing can come between you and I. Not even the Gods above" je to část jeho sóla. 

Na to jsem mu já odpověděl
"I see what it's like for day and night. Never together" to je zase kousek mého sóla. Chtělo se mi brečet nad pravdivostí těchto dvou vět. Mé uvážování je asi hloupé vzhledem k tomu že se budeme brát, ale čeho tím docílíme? nic se přeci nezmění, fajn, Harry bude můj oficiálně, to je krásný. Ale budeme moct být někdy normální pár? co když přijdou další a další zákazy? Dřív to byl Harold kdo tohle všechno těžce nesl a já ho utěšoval. Teď jsem já ten slabý a nevím co s tím mám dělat. Chřadnu, mé tělo ztrácí na váze aniž bych si to přál, mé oči jsou smutné a bez špetky života, jako bych ztratil smysl proč žít. Nemám o nic zájem, nic mě nebaví, jsem agresivní, často unavený a nemluvný. Nikdy jsem nebyl nemluvný, vždycky jsem to byl já kdo rozesmíval všechny kolem a pořád tou hubou mlel...bojím se jak tohle skončí...Oba jsme z toho snažení unavení, je to jako bychom narazili na zeď a nebyli schopní se přes ní dostat.

Bolí mě každý další den bez něj, bolí mě každý jeho neopětovaný pohled přes to že vím že se na mě nemůže dívat, bolí mě stát na podiu vedle něj s vědomím že se ho nesmím dotknout a že všechny ty holky co tam jsou by ho chtěli. Bylo by to tak správně, měl by být s dívkou, měl by klid a nemusel by se trápit. Já bych se přes to nějak přenesl, nedokázal bych být s někým jiným ale přál bych si aby byl šťastný...tak moc bych si to přál.

"sakra Lousi! jsi v pohodě?" až po chvíli jsem si uvědomil že vůbec nevnímám mobil oznamující příchozí zprávy. Pročetl jsem si co psal když jsem nevnímal, stálo v nich
"Zlato, prosím, nebuď smutný.....podívej se na twitter...lásko? jsi tam?....stalo se něco?" až nakonec zpráva kterou jsem si už přečetl. Nejdříve jsem mu odepsal, že jsem v pohodě a ať se nebojí a pak zamířil na twitter.

Hledal jsem důvod proč jsem tam měl chodit a našel ho hned jakmile jsem se podíval na levou stranu do trendů.

V trendech bylo #Larrycameout.

Vehnalo mi to slzy do očí. Ty holky si nedokážou představit jak obrovskou chuť jsem měl jim veřejně poděkovat přímo v mém novém tweetu. Jak strašně rád bych jim řekl že je Larry skutečný, ale nesmím. Zabíjí mě když si uvědomím kolik toho nesmím.

O pár vteřin jsem si ale všiml i slovní bitky mezi Elounor shipper a Larry shipper. Hádali se, ES jim znovu předhazovali že nás ničí a LS se stačeně bránili, bránili nás. Přišlo mi to hrozný a zároveň krásný. Hrozný kvůli tomu kolik nenávisti si musí kvůli nám vytrpět a krásný kvůli tomu, že přes to jak málo důvodu jim dáváme, stále v naši lásku věří a podporují nás.

"jsou úžasní" napsal jsem na to konečně něco Harrymu.

"to jsou...Lou nepláčeš že ne?" dokázal vycítit jak se cítím i přes několik stěn.

"nemám k tomu daleko..." přiznal jsem neochotně.

"prosím, nedělej to...ubližuješ mi tím...Niall chce jít někam ven, půjdu s ním, ale jenom když mi slíbiš že nebudeš plakat a nebudeš se trápit. Lou moc tě o to prosím, musíme to vydržet. Časem to bude lepší, slibuju ti to"

"věřím ti a slibuju že se pokusím nebýt smutný...Miluju tě Harry"

"miluju tě Louisi" vyčaroval mi těmi slovy úsměv na tváři, možná byl trochu smutný, ale pořád to byl úsměv. Jak dlouho je člověk schopný vydržet takový psychický teror? snášíme to už čtyři roky, co se stane pak až to přestanu snášet? zblázním se? zabiju se? nebo snad poruším smlouvu a v záchvatu smutku řeknu pravdu?

Zvedl jsem se ze země a beze slova opustil pokoj. Šel jsem za mojí mámou. Tiše jsem zaklepal a čekal na odezvu. Místo pozvání dále se dveře otevřeli.

Máma si mě okamžitě stáhla do objetí a zabouchla za námi dveře.

"ahoj mami" políbil jsem jí na tvář.

"Louisi! zlatíčko, jak se máš? jsi vyhublý a bledý, spíš ty někdy?" okamžitě mě začala bombardovat slovy.

"nech mě vydechnout" uchechtl jsem se. Pustila mě, ale dotáhla mě za ruku k posteli na kterou se semnou posadila.

"tak povídej, co je nového? spíš? jíš? jsi v pohodě? vypadáš hrozně" pohladila mě po tváři.

"och děkuji za poklonu" zasmál jsem se, bez špetky humoru. Opouštěl mě humor...

"víš jak to myslím" přimhouřila oči a já přikývl.

"spím málo..." začal jsem přiznávat po chvíli "chuť k jídlu nemám...a mám novinku"

"jakou?" usmála se na mě jemně máma.

"požádal jsem Harryho o ruku...budeme se brát" moje mamka a Harryho jsou jediné které o našem vztahu ví, mimo to o tom ví jenom Gemma, Lottie a Harryho kamarád Ed...samozřejmě nepočítám náš tým který je zavázán mlčenlivostí. Před ostatními si musíme dávat pozor, dokonce i před rodinou. Moje mladší ségry si myslí že miluju Eleanor.

"cože?" vyjekla máma "a kdy? a co managment? a kde? kdo o tom ví?" zase na mě chrlila otázky.

"bože mami! co to s tebou dneska je? zasypáváš mě otázkami!" překroutil jsem očima "Modest o tom neví, nevím proč by o tom měl vědět, vezmeme se tajně v Americe, příští týden když tam budeme, na naše čtyřleté výročí co jsme se poprvé viděli, neví o tom nikdo. Dozví se to jenom kluci" odpověděl jsem na  její dotazy.

"Louisi jestli se to provalí, bude z toho průšvih" zasténala máma.

"Harry mi za ten průšvih stojí..."