Bravery (Larry Stylinson)

24. Vracím se

Byl jsem nějaký vyčerpaný, poslední dobou jsem byl dost v pohodě, usmíval jsem se na všechny strany jako idiot, chodil jsem ven, navštívil jsem Anne a užíval si v x-factoru. Teď to na mě opět začalo padat. Nenávidím moje změny nálad! Nenávidím sám sebe za to, že je mám. Kdybych nebyl kluk připisovat bych svoji náladovost těhotenství, ale já kluk jsem, takže pro to mám jen jedno vysvětlení, jsem idiot.

Včera v x-factoru mi bylo tak skvěle, popovídal jsem si se Simonem, se soutěžícími a s dalšími porotci. Bylo to dokonalé odreagovaní, nevnímal jsem naplno kdo jsem a čím jsem a jenom si úžíval přítomnost skvělých lidí. Dokud nedošlo na hodnocení soutěžících, na jednoho jsem dokonce jen tupě zíral a dlouho ze mě nevypadlo vůbec nic. Když jsem je viděl, ty mladé tváře, jak se snaží a bojují něco dokázat, vrátily se mi všechny vzpomínky.

Najednou jsem na tom podiu viděl sebe, dokonale jsem slyšel můj příšerný zpěv, který jsem předvedl hned na castingu. Posunul jsem se o kousek dál a už vedle mě stáli další čtyři kluci, promítal se mi náš pobyt na hotelu, naše zkoušky, kdy jsme se snažili nějak sladit a dát dohromady. Celý ten maraton vzpomínek, jsem se snažil zabránit tomu, abych začal vzpomínat na mě a na Harryho jak jsme byli mladí a naivní a jak pitomí jsme byli, když jsme dovolili aby naše kamarádství zašlo tak daleko.

Nechal jsem ztěžka padnout hlavu na stůl, až to zadunělo a jen jsem prázdně zíral před sebe mezi dveře. Podvědomě jsem tam viděl postavu, ale nějak jsem jí nevěnoval pozornost. Stejně, pořád je tady Zayn, takže nějakého vraha, který přišel využít mojí slabé chvilky se bát nemusím...

"Jsi v pořádku?" Zeptal se starostlivě Zayn a předklonil se, aby měl hlavu ve stejné úrovni jako byla ta moje na stole.

"Ne," zachroptěl jsem.

"Bolí tě něco?" 

"Ne..." dal jsem se na stručné odpovědi.

"Je ti špatně?" Pokusil se pozměnit otázku.

"Ne." Má se mnou svatou trpělivost, já bych na něj za tohle chování už dávno vylítnul.

"Jak bylo včera v X-factoru? Přišel si dost pozdě..." Sakra! Dostal mě, na tohle už se nedalo odpovědět jenom pouhým ne.

"Bylo tam skvěle..." zamumlal jsem.

"Nevypadáš na to," poznamenal chytře.

"Dostaly mě vzpomínky..." Přiznal jsem neochotně, "chápeš to, Zayne? Jsem v hajzlu ze vzpomínek!"

"Jo takhle. To je normální, Louisi." Snažil se mě uklidnit a posadil se vedle mě, já jsem ale hlavu nezvedal.

"Ne, to tedy normální není, chovám se jako kretén, chvíli se usmívám jako bych si něčeho šlehl, chvíli je mi na nic, pak se mi chce brečet, pak je všechno v pohodě, znovu se usmívám a pak šup! A je tady zpátky dementně se tvářící Tomlinson!" Vyštěkl jsem zlostně. Proč se na něj zlobím? On za nic nemůže.

"Je toho na tebe moc..." Pohladil mě po zádech.

"Je toho na mě úplně stejně jako na všechny ostatní..." Zamračil jsem se.

"To není pravda, já svoji holku schovávat nemusím."

"Ale ubližují ti jinak," nechtěl jsem jmenovat, vím, že si to uvědomí i bez mé nápovědy.

"Louisi, já jsme s Modestem neměl nikdy takový problém jako ty, uznávám, že songy které jsem napsal a nejsou na CD, ok, uznávám, unavuje mě jak ze mě pořád dělají nejméně oblíbeného člena, já vím že jsem nejmíň oblíbený, ale oni to ještě zhoršují... Přestává mě to bavit... Ale já chci mluvit o tobě! Vážně jsi v pohodě?" zatvářil se pochybovačně. Šrotovalo mi hlavou co Zayn řekl, ne jednou jsme se bavili o tom, že by chtěl skupinu opustit, kluci o tom neví, my dva spolu trávíme nejvíc času, ani bych radši nechtěl vidět jejich reakci, dost dobře si pamatuju, jak Harry brečel, když mu Zayn ze srandy řekl že nás opouští...