Bravery (Larry Stylinson)

17. Zápas

V den zápasu jsem se probudil docela pozdě. Ted po pravdě mě musela máma vzbudit.

"Louisi! Lou!" Slyšel jsem někde z dálky a cítil jak do mě někdo nemilostrdně strká.

"Hm.. Co je.." zamumlal jsem otráveně a nechal jsem víčka zavřené. Dokud se neodzvím co se děje, nehodlám je otevírat.

"Je půl dvanácté, to se děje," ozval se mámin hlas.

"No a?" zamručel jsem znovu.

"No a? Pokud vím, tak máš dneska zápas." V tu ráno jsem byl vzhůru. Prudce jsem otevřel oči a posadil se na posteli.

"Nemohla jsi mě vzbudit dřív?"

"Spal jsi jako zabijet, už jsem tady jednou byla, ale vůbec jsi mi nevěnoval pozornost a usnul jsi znovu. Uklidni se, máš dost času," stažila se zabránit mému panikaření.

"Jo jasně, za pár hodin tam mám být a musím se osprchvoat, nachystat si věci, něco se sebou udělat a..."

"a hlavně se najíst"

"Cože?" Otočil jsem se na mamku, když jsem hledal v tašce moje věci na fotbal.

"Musíš se najít." Zopakovala mi pomalu.

"nemám čas," doufal jsem, že jednoduše odejde a nechá mě se nachystat. Omyl.

"Louisi, bude ti špatně, včera jsi určitě pill a dnes jsi nic nejedl, nemůžeš jít takhle na hřiště." Jako s malým klukem, překroutil jsem nad ní očima, ale následoval jí do kuchyně. Postavila přede mě už oběd. Jedl jsem sám, jenom s Doris na klíně, na ostatní bylo ještě brzy.

"Kde jse brácha?" Bylo divné když tady není, Doris mi pořád osahávala obličej a já jí trpělivě odtahoval ruku, abych mohl jíst.

"Dan s ním šel ven." Všimla si, že mě malá pořád osahává, tak se pro ní natáhla a vzala si jí k sobě. Na to se ona okamžitě rozbrečela.

"Nech mi jí, já to nějak zvládnu." Usmál jsem se na Do, je zvláštní jak na mě ti prckové reagují, když mě vidí sotva jednou za měsíc. Jenom jsem si jí položil zpátky na klín, zmlkla. Máma nad tím pobaveně zakroutila hlavou a posadila se naproti mě.

"Abych nezapomněl, na zápas má jít i Eleanor, prý by bylo dobré, kdyby přijela s vámi s tebou a Danem..."

"Ona nepojede s tebou?"

"Ne!" Vyjekl jsem, mamka pozvedl obočí, tak jsem se trochu stišil a už kldiněji zopakoval, "ne, nepojede, já pojedu dřív než vy a půjdu rovnou na trávník, tak ať tam není sama..."

"Dobře..." Přikývla chápavě, "a Harry?"

"Harry nepřijede."

"To je mi jasné, ale jak mu je?"

"Tvrdí mi že dobře, ale..." odstrčil jsem talíř, abych mohl zvednout Doris a lechtat jí nosem na břiše, čemuž se smála jako šílená, "ale my víme že lže, viď ségra... Kecá a vůbec mu to není blbé.. to je takový kecal..." mluvím jsem na ní tím přiblblým hlasem, jak se na mimina mluvívá a smál se s ní.

"Někdy vážně přemýšlím, kdo z vás dvou je ten starší." Dívala se na mě máma jako na blázna.

"No, někdy se člověk potřebuje vyblbnout, poslední dobou si připadám až moc svázany, jako bych to ani nebyl já." Zvlážnel jsem a vrátil Do zpátky na můj klín.

"Chápu co tím chceš říct," přikývla chápavě a vzala se Doris podruhé k sobě. Já se zvedl a šel si konečně nachystat věci. Když jsem si chtěl zastrčit mobil do kapsy, tak jsem se na něj ještě podíval, jestli mi náhodou někdo nepsal. Jedna nepřijatá zpráva tam byla.