Bravery (Larry Stylinson)

30. Azoff Music

Válel jsem se v posteli, jako ten největší lenoch na světě. Byl jsem doma v Doncasteru a odmítal se hnout ze svého pokoje. Užíval jsem si klid a ticho. Byl jsem trošku podrážděný, vlastně ani nevím proč. Možná proto, že jsem se poslední týdny musel zase usmívat na všechny strany a nedostal jsem šanci, nebo možnost ukázat svoji pravou náladu. Žijeme ve světě, kde se bere jenom úsměv, jakmile se zamračíte, nebo dáte najevo nějakou emoci, všichni to hned začnou řešit.

Moje rodina o naštěstí chápala, takže jsem byl od rána sám a nikdo na mě nemluvil, ani se nestavil u mě v pokoji. Přetočil jsem se na posteli na bok a nechal si v hlavě výřit miliony myšlenek. Vůbec nevím, nad čím jsem přemýšlel, ze všeho jsem zachytil jenom útržky. Jako bych měl hlavu už tak přecpanou že se mi do ní už nic nevešlo.

Ležel bych tam takhle dál, ale zvuk příchozí sms mi to překazil. Otráveně jsem sáhnul po mobilu na nočním stolku a podíval se kdo píše.

"Zapni si skyp." Psal Harry, žádné ahoj, nebo něco podobného. Jen tahle krátká věta. Natáhnul jsem se pro notebook, který jsem měl položený v nohách na kraji postele a otevřel ho. Zadal jsem heslo, abych se do něj vůbec dostal a hledal tu mrňavou ikonku aplikace Skyp. Konečně jsem jí našel. Rozkliknul jsem jí, znovu zadal heslo a hledal Harryho jméno.

Ještě jsem ho ani nenašel a už mi vyzváněl příchozí hovor od něj.

"Ahoj." Roztáhnul koutky do širokého úsměvu, hned jak mě spatřil na webce. Můžu mít sebevíc hroznou náladu, on mi jí vždycky zlepší.

"Ahoj," oplatil jsem mu úsměv. "Děje se něco?" 

"Ne, mělo by?" Pozvedl jedno obočí.

"Ne, asi ne. Jen je mi podezřelý, že voláš přes skyp." Pokrčil jsem rameny a posunul se s notebookem tak, abych byl zády opřený o čelo postele.

"Jenom jsem tě chtěl vidět, to, že slyším jenom tvůj hlas už mi leze na nervy. Tím nechci říct, že by jsi mi lezl na nervy ty, nebo tvůj hlas! To ne, máš nádherný hlas. Já jenom..." Dal se do složitého vysvětlování.

"Harry... To stačí, chápu to." Zasmál jsem se tiše. "Snaž se mluvit, co nejmíň."

"Co? Proč?" Nechápal.

"Nemůžu vidět ty tvoje dokonalé rty, jak se hýbou, když vím, že je nemůžu políbit." Objasnil jsem můj divný požadavek.

"Ty jsi blázen, Louisi." Zasmál se.

"To jsem, ale i tak mě miluješ," mrknul jsem na něj sebejistě.

"To máš asi pravdu no." přikývl a zíral mi při tom do očí. Harry má potřebu dívat se do očí, když s někým mluví, občas je to docela děsivé, přijdu si těmi zelenými kukadly vždycky jako zhypnotizovaný.

"Asi?" Vydechl jsem šokovaně. Na to se jeho úsměv ještě rozšířil a v očích mu zajiskřilo od spokojenosti, že mě dostal. "Jsi bastard, Stylesi," zakroutil jsem nad ním hlavou.

"Hm, to máš pravdu." Byl se sebou nadmíru spokojený. 

"Harry? Kde jsi?" Zeptal jsem se podezíravě, když jsem si všimnul okna a pozadí za ním.

"Eh... V Londonu..." Odpověděl vyhýbavě.

"Kde přesně v Londonu? To okno za tebou, je mi nějaké povědomé..." Přivřel jsem na něj oči a on se za sebe otočil, jako by se chtěl ujistit, že tam nějaké okno opravdu je. Po chvíli se otočil zpátky a zkoumavým pohledem si mě prohlížel asi čekal, že mu řeknu, že jsem si z něj dělal srandu.