Bravery (Larry Stylinson)

28. Orlando

Další cestovaní. Dnes odlétáme na vystoupní do Ameriky, konkrétně do Orlanda. Seděl jsem v autě s Niallem a mojí sestrou Lottie a byli jsme na cestě k Zaynovému domu, abychom ho vyzvedli a mohli odjet na letiště. Pět minut jsme stáli před Zaynovým domem a čekali až vyjde, ale on nikde. Zkoušel jsem mu volat, ale nebral to. Popadl mě strašně zvláštní pocit, bušilo mi zrychleně srdce a dostal jsem strach.

"Zajdu pro něj," kývnul jsem na všechny v autě a vystoupil. Cestou po příjezdové cestě jsem vytahoval klíče z kapsy. Mám od jeho dveří klíče, takže jsem nemusel zvonit jako pitomec. Zabouchnul jsem za sebou a hlasitě zvolal.

"Zayne??" Všude panovalo ticho, nahlédnul jsem do obyváku, kuchyně, jídelny, ale nikde nikdo. "Zee?" Zkusil jsem to znovu. Nic, znovu to podělané ticho, šel jsem po schodech nahoru. Rovnou jsem zamířil do koupelny a byla to správná volba. Zayn seděl na podlaze, měl zavrácenou hlavu opřenou o zeď, pravou ruku položenou na záchodové míse, po čele mu tekl pot a byl bledší než smrt.

"Zayne!" Vyjekl jsem zděšeně a přiskočil k němu, padnul jsem vedle něj na kolena a šťouchnul do něj, přišel mi úplně mimo, "Zee, vnímáš mě?" Vyhrknul jsem.

"Louis," zašeptal. Tohle nebyl Zaynův hlas! Přejel mi z toho mráz po zádech, byl strašně slabý a jeho šepot šel sotva slyšet.

"Zayne, co jsi to pro Boha vyváděl?" Bylo mi strašně při pohledu na mého zuboženého nejlepšího kamaráda.

"Bylo mi špatně... Tak jsem šel radši sem," vydechl celou větu najednou.

"Zvracel jsi?" Zeptal jsem se na rovinu.

"A-ano," Zayn začínal zavírat oči, což se mi vůbec nelíbilo.

"Ne, ne, ne! No tak kamaráde! Teď nemůžeš spát! Musím tě odvézt do nemocnice," nezajímalo mě, že nám za chvíli letí letadlo, jeho zdraví mi bylo přednější než nějaké pitomé vystoupení.

"Ne! To nejde, máme vystoupení, musím se jít převlíct," kroutil hlavou.

"Zbláznil ses? Nikam nepoletíš!" Zvýšil jsem na něj hlas.

"Modest by mě zabil," pokrčil rameny.

"Vysvětlím jim to, nemůžeš takhle někam jet. Prostě ne! Zhroutil by ses někde, nebo v lepším případě se pozvracel na podiu." Jenom poraženecky přikývl.

"Do nemocnice, ale nejedu," protestoval z posledních sil.

"Dobře," nemůžu ho tam dotáhnout násilím i když bych nejradši chtěl. Tohle není normální a já o něj mám vážně strach. "Můžeš vstát?"

"J-jo, asi jo," zapřel se rukama o zem a snažil se postavit, podepřel jsem ho pod pažemi a nadzvedl, viděl jsem jak je vyčerpaný. "Polož mi ruce za krk a pořádně se drž," k mému překvapení mě poslechl. Vzal jsem jeho zadek do dlaní a vyhoupl si ho na ruce jako dítě. Otočil jsem se na patě a zamířil k jeho ložnici.

"Lou, co to děláš? Jsem těžký," vyjekl zděšeně když jsem se dal do pohybu. Zmrznul jsem v půlce kroku.

"Zayne podívej se na mě," požádal jsem ho, "tak podívej se na mě sakra!" Můj hlas začal být hrubý, když mě neposlechl poprvé. Odtáhl se ode mě a zadíval se mi do tváře. "Už nikdy, tě nechci slyšet říkat, že jsi těžký. Máš anorexii do prdele, kdo by měl být lehčí, než člověk s takovouhle nemocí." Chtěl jsem na něj být trochu tvrdší, ale jakmile jsem viděl jeho zuboženou tvář a unavené oči s fialovými víčky, rozmyslel jsem si to. Nechtěl jsem, aby mi na to odpovídal, znovu jsem vykročil a odnesl ho až na postel.