Bravery (Larry Stylinson)

29. Sydney

No abych pravdu řekl, opět jsem si přišel jak na turné. Pořád jsme někam lítali jako blázni, byli jsme v jednom kole a neustále na cestát. Teď jsme třeba v Austrálii, kam jsme přeletěli z LA, v LA jsme byli kvůli předávání cen AMAs, byla tam se mnou i moje rodina, máma, nevlastní táta, a moji nejmaldší sourozenci, včetně Eleanor. Podle Modestu bylo nutné, aby přijela, fanoušcí prý až moc rozjeli Larryho a jim se to samozřejmě nelíbilo. 

Mě to ani nějak nevadilo, byli jsme spolu jenom ven, na hotelu a tak jsme se nevídali. Stejně bude problém, že AMAs byl přímo nabitý Larrym, neustále jsem na sobě cítil Harryho pohled a snažil se ho dokonale ignorovat. Dařilo se mi to skvěle. Náš pobyt v LA měl velký úspěch, vyhráli jsme tři ceny ze tří, pořád tomu nemůžu nějak uvěřit a nedochází mi to.

Předávání cen bylo opravdu dlouhé a my hned po tom ráno jsme odlétali do Sydney. Ten let byl nekonečný, myslel jsem, že umřu, jsem zvyklý na létání, ale takovou dobu je to moc i na mě.

Ulevilo se mi, když jsem se mohl svalit na hotelovou postel a nepřál jsem si nic jiného než se konečně pořádně vyspat. Kdybych jen tušil, co ěm čeká, vůbec bych se na spánek nezačal těšit.

Začalo to Zaynem. 

Půl hodinky po tom, co jsem si lehl se ozvalo ťukání na dveře. Pozval jsem dotýčného dál a dovnitř nakoukla Zaynova hlava s dlouhýma vlasama.

"Můžu?" Zeptal se když viděl, že odpočívám.

"Jo, jasně." Posadil jsem se a udělal mu místo na posteli. Konečně si s ním budu moct popovídat, vůbec jsme se k tomu ještě nedostali. Zayn se k nám přidal už v Orlandu, lhal bych, kdybych řekl, že jsem ho tam rád viděl, samozřejmě, že mi chyběl, ale byl jsem naštvaný, že mě neposlechl a přiletěl i když mu nebylo dobře.

"Nechystal ses náhodou spát?" Kývl k rozestlané posteli.

"Ne, jsem rád, že jsi přišel. Dlouho jsme si nepopovídali. Jak ti je Zee?" Zeptal jsem se rovnou. Nehodlám chodit kolem horké kaše.

"Už líp, než jsem se k vám přidal, tak jsem byl u našich, máma ze mě šílela."

"Jo, viděl jsem, že jsi tam byl. Řekl jsi jí to? Co ti je?" 

"Ne," zakroutil hlavou a já se na něj hned zamračil. "Poznala to sama," dodal když si všimnul mého pohledu.

"No tak to se nedivím." Přikývl jsem. "Byl jsi už u toho doktora.

"Ne," odpověděl znovu záporně.

"Proč ne?"

"Modest by mě zabil, kdybych se ukázal jak jdu k doktorovi." Pokrčil rameny.

"To, že se o tobě povídá, že jsi feťák je horší Zayne," uporoznil jsem ho, viděl jsem nespočet takových článků a vždycky mi to dokonale hne žlučí.

"Já vím, ale doktor byl u nás doma, máma ze mě byla na prášky, když jsem jí řekl, že to neřeším a že nechci nikam jít. Tak mě přinutila svolit aspoň k tomu, aby přišel k nám."

"A?" Dožadoval jsem se, aby to dopověděl. "Je to moc zlé?" Bál jsem se odpovědi.

"Ani ne," pokrčil bezstarostně rameny, někdy bych ho za tohle nejradši zabil.

"Co u tebe znamená, ani ne?"

"Zvracím, protože se blížím ke stádiu, když už se s tím nedá nic dělat, člověk prostě dá se říct čeká na smrt," zalapal jsem po dechu, "já v tom stádiu, ale ještě nejsem." Ujistil mě. "Dal mi léky, nějaké vitamíny, prý by bylo dobré, abych chodil na injekce, což si nemůžu dovolit." Znovu pokrčil rameny.