Bravery (Larry Stylinson)

45. Tvůj syn

/HARRY/  

Někdy mám pocit, že není možné, aby se všechno dělo pořád dokola. Chvíli jsem šťastný, že se usmívám jako kdybych byl na drogách na všechny a všechno kolem a je mi jedno, co si o mě kdo myslí. Pak to přejde do stavu, kdy bych nejradši skočil z mostu, neobklopuje mě nic víc jak smutek, nic mě nebaví, nic mě nezajímá. 

Nebaví mě vlastní život...

S Louis jsem to ukončil, snažím se od něj odprostit jak jen to jde a prosím ho, aby to stejné udělal on se mnou. Jenom se trápíme.

Dělám všechno proto, abych na něj zapomněl a dělám to i přes to, že tím ubližuji lidem kolem sebe. Mluvím o Kendall... Můj krátký románek na jachtě, který mě měl dostat přes tu bolest. Nepodařilo se...

Ať jsem se snažil jak jen jsem mohl, dostával se mi do hlavy pořád on. Kendall jsem neřekl, proč to dělám, proč tak najednou projevuji o ní zájem, nepochopila by, nebo... Možná i pochopila, ale je lepší když mě má za kluka, který si jen užil, než za teplouše, který se snaží zapomenou na svého manžela.

Moji rodině jsem pravdu samozřejmě přiznal. Řekl jsem mámě, Gemmě, Robinovi a i tátovi jak to mezi sebou s Louem máme a myslím, že Louis udělal to samé. 

Máma si toho se mnou hodně vytrpí, utíkám do Ameriky pokaždé když to jen trochu jde a straním se všem, všem lidem, kteří jsou nějakým způsobem spojeni s ním a stačí i když je to jen nějaká krátká vzpomínka.

Volám s ní kdykoliv je volná chvilka, al většinu hovoru stejně propláču, pořád mi říká, že to chce čas, že každá bolest musí jednou odeznít. Dal bych všechno, aby ta moje konečně odezněla. Pokaždé když už si myslím, že to mám pod kontrolou ukáže se něco, co mě srazí na kolena znovu a znovu. 

Dřív jsem si volával i s Jay, ale jen do té doby, než jsem jí opatrně naznačil, že je to pro mě těžší než si myslí a měli bychom toho nechat. Od té doby mi jenom občas napíše zprávu, jestli jsem v pořádku a jak se mám. Jsem rád, že spolu pořád dobře vycházíme, ale i tohle potřebuje čas, jako všechno ostatní. 

Poslední dva týdny pro mě byly nejlepší, Louisiho jsem vytěsil z hlavy nejvíc jak to jen šlo a věnoval se věcem, které mě dokázali zaměstnat natolik, abych na něj nevzpomínal, trávil jsem čas se svými přáteli a s mámou, můj jeden z nejlepších kamarádu slavil narozeniny a já to bral jako skvělé odreagování. Byl jsem, dá se říct spokojený, tedy do soboty...

Myslím, že jsem zrovna vystupoval z auta, někam jsem jel, nebo už nastupoval a odjížděl? To už si upřímně nepamatuju. Vytahoval jsem zrovna mobil z kapsy, když mi přišla nová zpráva. Liam? co se sakra stalo?!

Rychle jsem odemkl mobil a najel do nových zpráv, abych mohl otevřít tu od Liama.

"Louis má syna. Liam." Zůstal jsem zírat na displej jako praštěný něčím po hlavě, zatmělo se mi před očima a tlak na hrudi, který je už pro mě tolik známý, se dostavil v několikanásobné podobě. Chabě jsem svůj iphone držel v ruce, ale ještě jsem vnímal natolik, abych si všiml druhé zprávy, která přišla krátce po té první.

"Buď silný... Jsem tady pro tebe, Harry, stačí říct." Byla znovu od Liama. Co nejrychleji jsem zastrčil telefon do kalhot, dřív, než bych se dozvěděl nějaké podrobnosti, snažil jsem se na sobě nedat nic znát, přece jen jsem byl na veřejnosti a můj výraz by byl vzhledem k této situaci nejlepší terč k řešení. 

Byl jsem zase u stavu o kterém jsem mluvil na začátku, ze šťastné otupělosti jsem se znovu dostal ke smutku a nezájmu o mé okolí. 

Byly to náročné dny. Dny které jsem se snažil trávit jinak jak pláčem. Dny kdy jsem se snažil přinutit si to nepřipouštět, pořád jsem jakoby doufal, že je to jen nějaká fáma, že Louis žádné dítě nemá, že mi byl věrný a nic se mezi námi nezměnilo.