Bravery (Larry Stylinson)

42. Lži

/POHLED HARRYHO/

Vrátil jsem se z pořadu Good morning America, z města a ještě z pár rozhovorů. Stál jsem u okna mého hotelového pokoje, díval jsem se dolů na lidi jak bestarostně procházeli sem a tam.  

Nechal jsem tiše stékat slzy po mé tváři a zžírat své vlastní srdce ukrutnou bolestí. Na hrudi mi ležel velký tíživý balvan a nohy se mi neovladatelně třásly. Nebyl jsem schopný pořádně vnímat, zíral jsem na svět kolem sebe jakoby z povzdálí, ruch velkoměsta jsem slyšel z dálky a snažil se dýchat v pravidelných intervalech. 

"Lásko?" Tlak na hrudi  se ze známého hlasu za mými zády  jenom zvětšil a oslovení jakým mě nazval to jenom umocnilo. Zavřel jsem oči a snažil se klidně dýchat.

"Co chceš, Louisi?" Držel jsem víčka u sebe, snažil jsem se znít klidně a hlavně se udržet na nohou. 

"Kam jsi se tak rychle vytratil? Sotva jsem slezli z podia a už po tobě nebylo ani stopy." Jeho hlas se třásl.

"Chtěl jsem být sám." Mluvil jsem pomalu a zřetelně, nechtěl jsem mu dát najevo bolest, kterou jsem cítil.

"Aha..." Uslyšel jsem šoupavé kroky, jak se ke mě přibližuje.

"M-mohl by jsi prosím zůstat kde jsi a hlavně na mě nesahat?" Zastavil jsem ho dřív, než se ke mě stačil přiblížit a vztáhnout na mě ruku.

"J-jo," souhlasil trochu zaskočeně.

"Louis?" Prolomil jsem ticho po pár minutách. 

"Ano?" 

"Už jsem ti někdy řekl, že jsi ubožák?" Otevřel jsem oči a zadíval se na mě neznámou budovu přede mnou. Slyšel jsem zalapání po dechu, ale nic neřekl. Pomalu jsem se na něj otočil.

"Omlouvám se, Harry." Zašeptal tiše, sotva slyšitelně. Jen jsem přikývl, aby vědět, že to beru na vědomí. "Necháš mě to vysvětlit?" Zeptal se opatrně.

"Ne." Podíval jsem se na něj tvrdě. "Nechci od tebe slyšet další lži.." 

"Nelhal jsem ti." Začal se hned bránit.

"Ne? Když jsem se tě ptal, jestli opravdu čekáš dítě, tak jsi byl takový srab, že jsi mi lhal do očí a řekl ne. Myslíš, že jsem to nepoznal, že jsem nepoznal, že mi lžeš? Neznám tě první den. Mrzí mě, že jsi mi to potvrdil jako poslednímu a neměl jsi dost slušnosti, aby jsi to řekl jenom mě, ale řekl jsi to nejdřív celému světu." Zase ty proradné slzy. Nebrečel jsem nijak hlasitě, jen jsem prostě nechal ty slané kapky vody stékat po mé tváři.

"Harry, já jsem ti to chtěl říct, opravdu ano." Začaly se mu v očích tvořit slzy stejně jako mě, ale ani jedna nevyšla ven.

"Tak proč jsi to neudělal?"

"Čekal jsem na správnou příležitost." Hlesl.

"Opravdu? A jak podle tebe ta správná příležitost měla vypadat, až ti to dítě bude říkat tati?" Zasmál jsem se nevesele a pohrdavě.

"Sakra, Harry! Takhle jsem to nechtěl, nic z toho co se stalo jsem nechtěl. Byl jsem opilý jasné?! Nevěděl jsem co dělám a moc si z té noci nepamatuj, nedokážeš si představit, co pro mě bylo za šok, když mi řekla, že je se mnou těhotná. Ale co jsem měl dělat? Donutit jí, aby šla na potrat? Je to přece moje dítě, sakra!" Zakřičel.

"Jsi si jistý?" Pozvedl jsem obočí.

"Co?"

"Jsi si jistý, že je to dítě tvoje?"