Bravery (Larry Stylinson)

41. Nepoznávám tě

/POHLED HARRYHO/

Dneska je den našeho dalšího koncertu, tentokrát ve Vídni, tam jsme ještě nikdy show neměli, tak jsem docela zvědavý, jak na nás budou fanoušci reagovat a jestli budou spokojení, přesně podle jejich představ.

Byl jsem u sebe doma a dělal si v kuchyni kafé, bylo šest hodin ráno, upřímně jsem měl chuť dát si facku za to, že vstávám tak brzo, když nemusím. Do Vídně poletíme bůh ví kdy a já už čaruju po kuchyni.

Zrovna jsem si bral do rukou hrníček s horkou tekutinou v kterou jsem vkládal důvěru, že mě probere, když jsem uslyšel klíč v zámku zarazil jsem se. Nejdřív mě napadlo, že se ke mě dostává zloděj, ale ten by těžko měl klíče.

S hrnkem v ruce jsem vyšel z kuchyně a zamířil ke vchodovým dveřím přesně ve chvíli když se zabouchly.

Ten vetřelec s klíčem byl samozřejmě Louis. Zíral jsem na něj jako by mu narostla druhá hlava.

"Co tady děláš?" Vypadla ze mě ne zrovna taktně.

"Uh..." Zaskučel Lou, očividně zaskočený mojí otázkou. "Já.. no, dal jsi mi klíče a dneska máme koncert, tak jsem tě chtěl ještě před ním vidět." Odpověděl nechápavě.

"Aha," přikývl jsem a vrátil se do kuchyně. Louis ještě chvíli tiše stál na chodbě, než se rozhodl jít za mnou.

Dělal jsem si tousty k snídani a dělal, že nikdo další v místnosti není, přes to, že jsem si Louisiho přítomnost a jeho upřený pohled na mě moc dobře uvědomoval.

"Nebo jsem neměl jezdit?" Ozval se po chvíli mučivého mlčení.

"Ne, je fajn, že jsi se zastavil." Prohodil jsem, jako bych mluvil se svým kamarádem, kterého vidím denně a jeho přítomnost už je samozřejmostí.

Cítil jsem jak rozpačitě přešlápl z nohy na nohu.

"Můžu si sednout?" Zeptal se opatrně.

"Jasně." Stále jsem se na něj neotáčel, už to začínalo být docela trapné, místo toho, abychom se jako správný pár přivítali nadšenou pusou, tak spolu mluvíme jako bychom byli jen dva kamarádi, kteří si nemají co říct, ale popravdě, já jsem mu neměl co říct. Celá tahle situace byla divná.

"Máš hlad?" Napadlo mě prolomit to ticho aspoň takhle.

"Ne," odpověděl stručně, takže jsme se z místa stejně nepohnuli.

Posadil jsem se ke stolu naproti něj a zakousl se do své snídaně.

Louis trpělivě mlčel a čekal až dojím. Ještě jsem pořádně nepolkl poslední sousto a už mluvil.

"Harry, děje se něco?" Naklonil se přes stůl, aby mi viděl lépe do tváře, měl jsem skloněnou hlavu a odmítal se na něj podívat.