Princ na baterky

Už to nedělej

Robin

V nemocnici jsem stejně jako každý den v uplynulých několika týdnech zamířil rovnou na jednotku intenzívní péče. Léto se pomalu chýlilo ke konci, Anetina premiéra se nezadržitelně blížila a Nika se pořád ještě neprobudila. Její zdravotní stav vrhal na všechno hezké určitý temný stín, protože jsem ze sebe nedokázal setřást pocit viny, který se od její „nehody" ještě prohloubil. Už totiž nejde jenom o to, že jsem jí tehdy hned nezavolal sanitku, ale taky o to, že by ji vůbec nemusela potřebovat, kdybych ji po mámině pohřbu nenechal na pospas těm hyenám.

„Dobrý den," usměju se na drobnou blond sestru mezi dveřmi. Trochu zaskočeně zamrká, ale úsměv mi oplatí.

„Co vy tady, pane Smutný?" Ani mě nepřekvapí, že si pamatuje moje jméno. Hlásil jsem jí ho už tolikrát, že bych si to její měl pamatovat taky. Jenže jsem se nikdy nenamáhal ani s tím, abych si visačku na její uniformě přečetl.

„Za slečnou Průšovou jako obvykle."

„Oni vám nevolali?"

Dech se mi zadrhne v krku. „Kdo? A proč?" Před očima se mi udělá mléčná mlha. Jestli je mrtvá, nikdy si to neodpustím.

„Vaše snoubenka se dnes v noci probudila, přesunuli jsme ji na normální pokoj."

Polknu. Je vzhůru. Zakloním hlavu, klopýtnu vzad a prohrábnu si oběma rukama vlasy. Probudila se.

„Kde ji najdu?"

„Vteřinku, vydržte, jo?" mrkne na mě a dveře mi před nosem znovu zavře. Tím mi dá prostor k tomu, abych si promyslel další kroky. Teď, když je Veronika vzhůru, můžu jí konečně pustit z hlavy. Teda hned potom, co jí donutím k tomu, aby začala docházet na terapii. Nikomu z personálu jsem neřekl, že se chtěla zabít, ale klidně to ještě udělám, pokud to bude nutné.

„Pojďte se mnou," vytrhne mě z plánování sestra, která se mezitím stačila vrátit a já si toho ani nevšiml. Poslušně odlepím nohy od země a vydám se v jejích stopách. Má hezké nohy, uvědomím si bezděčně. Nikdy dřív jsem si toho nevšiml. Návštěvy tady pro mě byly vždycky dost stresující, moc jsem se kolem sebe nerozhlížel. Nastoupíme do výtahu, blondýnka stiskne čudlík s číslem dva a výtah se rozjede vzhůru.

„Slečně Průšová má štěstí, že vás má."

Nakrčím čelo. „Myslíte?" Když jsem sem Niku přivezl, nahlásil jsem se personálu jako její snoubenec, zdálo se mi to praktické, kvůli informacím o jejím zdravotním stavu. Ani tak mi ovšem nechtěli říct všechno, protože oficiálně nejsme příbuzní. Jenže Nika už nikoho jiného neměla. Jen mě. Což jsem si možná měl uvědomit už na tom pohřbu. Očima zabloudím k té visačce, na kterou jsem se až do dneška ani jednou nepodíval. Anna Chudáčková.

„Většina partnerů nemá možnost sem chodit denně jako vy. Nebo o to možná ani nestojí, protože to sami špatně nesou. Přitom je prokázané, že přítomnost blízkých, lidem v bezvědomí může pomoct. Myslím, že se probudila právě proto, že jste tady pro ni byl."

„Ech, nepřehánějte. Vždyť k tomu došlo, když jsem byl kilometry daleko." S jinou ženou. S tou, která je mi mnohem bližší.

Anna Chudáčková mi položí ruku na rameno a jemně ho stiskne. „Pro mě jste hrdina."

Výtah se otevře. Sestřičce ruka spadne zase podél těla a vyrazíme znovu na cestu. Připadám si jako ve špatném snu. Jste hrdina. Nejsem. Byl jsem tu denně, abych se vykoupil z vlastní viny. Jenže o tom sestřičce Chudáčkové vyprávět nehodlám. V náprsní kapse mi zavrní telefon. Naučeným pohybem pro něj sáhnu, displej se rozsvítí a ukáže mi příchozí zprávu od Anety. Přejedu po něm palcem, abych ji otevřel a vyskočí na mě fotka Barči v řece. Už plavu, strejdo!