Princ na baterky

Ničí nás, když spolu nejsme

Robin

Dnes je středa. Bára by se měla vrátit zítra. Odškrtávám si to v kalendáři. Střídáme se o ni už druhý měsíc, a přesto si na to nějak nemůžu zvyknout. Kdybych měl krejčovský metr, snad bych ho i stříhal. Ty první dny po rozchodu s Anetou byly děsivě monotónní. Každé ráno jsem vstal, odjel na schůzky a vrátil se ve čtyři do prázdného domu, kde mě nikdo nečekal.

Tu první noc jsem se strašlivě opil. Bylo mi zle a usnul jsem na záchodě, zvratky byly všude kolem mě. Vyděsilo mě to dost na to, abych to znovu neudělal. Myslím, že takhle nějak to měla máma. Taky chtěla jenom otupit tu bolest. Aspoň zpočátku. Pak už pít prostě potřebovala. Nebudu jako ona. Jaký je rozdíl v tom, jestli tupím emoce tabletkama nebo chlastem? Žádný. A tak si všechno to trápení vybiju večer co večer na klavíru. Ten nenaříká. I když... Občas to jako nářek asi zní. A taky jako řev a zoufalý hysterický smích. Max mě minulý týden požádal, abych si to nahrával a můj terapeut mu to schválil, chce si to poslechnout. Někdy to dělám. Když si vzpomenu, ale ne pravidelně.

Do zítřka se budu muset dát trochu dohromady, protože už tady konečně nebudu sám. Tolik se na to těším. Po Moničině smrti jsem měl pocit, že mě ta zodpovědnost ubíjí, ale bylo to jinak. Nutila mě každé ráno vstát a fungovat. Kdežto teď se můžu plácat ve vlastním neštěstí třeba celé dny a vůbec nic se nestane. Nedokázal jsem mít radost, ani když testy na leukémii byly negativní. Bylo mi to ukradený. A to je špatně. Doktorka mi doporučila návštěvu psychiatra, aby mi na ty moje panický ataky něco předepsal. Nešel jsem tam. Od té doby, co jsem ztratil všechno, na čem mi záleželo už se žádný záchvat nedostavil. Prostě už nemám důvod panikařit.

„Jak to snášíš?" Max mě poplácá po rameni, než se posadí ke stolu naproti mně. Dneska jsou to přesně dva měsíce. Díky tomu, že se k devátému září váže to Moničino smutné výročí, nedokážu to nesledovat. Pokrčím rameny a napiju se vody. Kávu už jsem do sebe stačil otočit tak před deseti minutami. „Jak se dá. Žiju."

Přikývne a mávne na servírku, aby si objednal obvyklé presso s mlékem. „Vidím, že už jsi dopil."

„Máš zpoždění."

„Jo, zkouška se trochu protáhla. An..." zarazí se a krátce sykne. „Jedna herečka měla problém vybavit si text. Což je deset dní před premiérou na vyhazov."

Srdce se mi zběsile rozbuší na poplach. To je poprvé za ty dva měsíce, co se o ní zmínil. Až doteď jsme oba předstírali, že mou bývalou přítelkyni nevídá denně. Dělali jsme prostě, že je to holka, která mi zmizela ze života. Tolikrát jsem se na ni chtěl zeptat a vždycky jsem se radši kousl do jazyka, než bych to udělal. Max jako by to vycítil a velice ochotně na tuhle mou hru přistoupil.

„Osobní trable? Buď na tu holku hodnej. Snaží se." Nikdo se nesnaží tak jako ona. Tím jsem si jistý. Vždyť tomu podřizuje všechno. Včetně mě. Naprázdno polknu, abych uvolnil najednou až moc sevřený krk.

„Nechtěl jsem..."

Mávnu dlaní. „To je v pohodě. Vlastně jsem docela rád, že jí taky není do zpěvu."

„Sama si vybrala."

„Doufám, že jí to nedáváš sežrat na place?" To nechci. Mám na ní sice vztek, že to vzdala, ale pořád to nic nemění na tom, co k ní cítím.

„Ne, pokud to nemá vliv na její výkon. Jsem profík, osobní život do divadla netahám. To snad víš." Napije se kávy a zkoumavě si mě prohlíží.

„Co je?"

„Čekal jsem, že budeš dneska vypadat hůř."

„Tsss, díky. To povzbudí."

„Ne, vážně. Po telefonu jsi zněl strašně, ale teď bych na tobě skoro nepoznal, že tě něco trápí. Snášíš to dobře."

Neurčitě pokývám hlavou. „Zítra se vrací Bára, tak se snažím sebrat. Už tak snáší špatně, že tam Aneta není."

„To chápu. A co ty tvoje nový kompozice? Nahráváš mi je?"

Odfrknu si a protočím panenky. „Neříkal bych tomu kompozice, spíš zoufalý výkřiky, ale jo. Nahrávám."

„Už se těším, až si je poslechnu. Což mi připomíná," dopije kávu, hrníček cinkne o podšálek, jak ho odloží na své místo a pak jej odstrčí na kraj stolu. „Ten náš projekt má zelenou. Premiéra bude na jaře."

Polije mě horko. Úplně jsem na to zapomněl. „Už na jaře?" Upřímně nevím, jestli se z rozchodu s Anetou vzpamatuju dost rychle na to, abych ji začal pravidelně vídat v divadle při zkouškách.

„Jo. Koncem března, přesný datum budu vědět po premiéře My fair lady, to už budeme mít schválenej i finální program na první kvartál. Tou dobou už by se mělo začít i zkoušet."

Otočím do sebe naráz zbytek minerálky. Chtělo by to spíš něco ostřejšího, ale řídím.

„Jestli máš pocit, že to nezvládneš, když tam bude, tak to vyřešíme jinak."

„Jak jinak?"

„Přeobsadím ji."

Rezolutně zavrtím hlavou. „V žádnym případě." Vždyť jsem to celé dělal pro ni. Písně královny víl jsem skládal právě tak, aby co nejlépe vynikla právě její barva hlasu. Těšil jsem se, až jí ukážu, v jaké poloze ji poslouchám nejradši, a která mě spolehlivě tahá za uši. Doufal jsem, že nás společná práce ještě víc sblíží.

„Jak myslíš," odvětí lehce přezíravě Max. Zjevně se mnou moc nesouhlasí, ale mně je to fuk. To představení bez ní prostě nebude. Tečka. Leda že...

„Možná by ses na to měl zeptat taky Anety," podotknu přiškrceně, protože představa, že by tu roli odmítla, mi neudělala ani trochu dobře. Mám pocit, jako by tím znovu odmítla mě.

Obočí mu poskočí. „To je vlastně taky pravda. Zmínila se nedávno o nějakym seriálu, třeba na to nebude mít ani čas."

Zvláštní, jak ho nenapadlo, že by to odmítla kvůli mně. Nebo ho to napadlo, ale schválně se o tom nezmínil? Možná.

„Seriálu?" Myslel jsem, že chce hrát divadlo.

„Jo, prej je to dobře placený. Sondovala, jestli to bude stíhat."

„A bude?" Co je to za seriál? A co tam bude hrát? S kým? Sakra, přesně proto jsem se tématu Aneta vyhýbal.

„Bude. A to je to poslední, co ti o ní povím."

Otevírám pusu k protestu, ale umlčí mě mávnutím dlaně.

„Dělám to pro tvoje dobro a upřímně bych byl radši, kdyby tu roli odmítla, protože se podle mě upínáš k marný naději, že se tak dáte znovu dohromady, což zjevně nefungovalo. Jinak byste se dvakrát nerozešli."

„Ale-"

„Ne. Víc se o tom nechci bavit. Ta holka tě zničí, Robine. A ty zničíš jí. Některý lidi by spolu prostě bejt neměli."

Chce se mi namítnout, že nás dva ničí nejvíc právě to, že spolu nejsme, ale polknu to. Stejně by to nepochopil.

Hrozně se omlouvám, nechtěně jsem Vás připravila o jednu kapitolu a nevšimla jsem si toho.  Teď tedy napravuji situaci, akorát že původní hodnocení téhle kapitoly zůstalo u té, kterou jsem vynechala. Opravdu to nebyl záměr.