Princ na baterky

Jsi jako kočka.

Veronika

Odhrnu záclonu v kuchyni a zadívám se na parkoviště pod okny domu. Konečně odjel. Ale měl docela výdrž. Když jsem ho posílala pryč, rvalo mi to srdce. Každá částečka mého těla toužila po naprostém opaku, ale mozek byl naštěstí silnější. Jako vždycky. Nade mnou totiž city už nějakou dobu nevítězí. Robin byl moje jediná slabost. A teď je pryč. Posadím se v obýváku na gauč a mlčky se dívám na vypnutou televizi. Je tady takové ticho. Bylo to tak vždycky? Pohled mi padne na prosklenou barovou vitrínu, která zeje prázdnotou. Zavřu oči, skrčím si nohy k tělu a opřu si hlavu o kolena. Rukama si přitom objímám lýtka. Robin udělal moc dobře, že mi všechen alkohol vylil. Právě teď by mi totiž jedna sklenička zatraceně bodla. Jenže nikdy nezůstalo jen u jediné.

Nevím, kolik uplyne času, než ticho protne ostrý zvuk domovního zvonku. Trhnu sebou. Asi jsem musela usnout, protože slunce za oknem se už začíná klonit k západu. Zakroužím krkem, který jsem si nepříjemně přeležela a zvonek se ozve znovu. Zamračím se a neochotně se vydám ke dveřím. Chápu, že má Robin starost, ale tímhle přístupem mi moje rozhodnutí nechat ho na pokoji, dost komplikuje.

Jenže za dveřmi nestojí Robin.

„Maxi?" Uvědomím si, že vypadá naštvaně. Šedé oči mu jiskří a čelist má napnutou.

„Můžeme si promluvit?"

„Jo." Pustím ho dál. Co mi může chtít?

„Řeknu to jenom jednou, Niko. Nech Robina na pokoji."

„Jak to myslíš?" Dělám blbou a trochu hraju o čas. Jeho náhlý výpad mě trochu rozhodil z rovnováhy.

Zafuní a založí si ruce na hrudníku. „Tak jak to říkám. Nevím, co si od toho slibuješ, ale on už o tebe nestojí. Pomáhá ti jenom proto, že on už takovej prostě je. Už jako malej tahal domů zatoulaný kočky a Gigi je pak rozdávala po všech známých. Jenom my jsme měli doma tři. A ty jsi jako ty kočky. Ubohá, hnusná a nechtěná, jenže on nemá to srdce tě utratit."

Au! To zabolelo víc, než bych čekala. Potlačím touhu se rozplakat a nasadím si na tvář chladnou masku s níž jsem se za posledních několik let sžila možná až příliš dobře.

„Domluvil jsi?"

„Jo."

„Fajn, tak vypadni z mýho bytu."

„Ne, dokud mi neslíbíš, že ho necháš na pokoji."

Ráda bych. Jenže nemůžu. Ještě ne, protože ač tím moje hrdost i srdce značně trpí, potřebuju jeho peníze.

„On ví o tom, že jsi tady?"

Max uhne pohledem, než odpoví. „Jo."

„Kecáš. Nemá o tom ani tušení." Přivřu oči a ušklíbnu se. „Stejně jako nemá ani tušení, že ho už roky tajně miluješ." Tohle byla podpásovka, ale potom, co říkal o té kočce, mám chuť mu to vrátit.

„Nesmysl." Očima bloudí po celé chodbě, ale do tváře se mi nepodívá. A tohle je prosím pěkně oceňovaný herec. Jak mohl vystudovat konzervatoř, když neumí ani trochu lhát?

Mlasknu a zakroutím hlavou. „Musí to bejt těžký. Tak dlouho jsi čekal na jeho comingout a Aneta ti jasně ukázala, že nepřijde. Že je tvoje láska tak hetero, že víc už to snad ani nejde. Chudáčku."

„Nikdy jsem nečekal, že by Robin..." začne a pak zamručí jen tiché „Do prdele!", když mu dojde, že se právě přiznal ke svým citům. Zápasím s touhou se spokojeně pousmát. Tenhle trik totiž zabere skoro vždycky. Jasně, že vím, že na něj nečekal. Tak jako já nebudu čekat, že by se ke mně Robin vrátil, ale neznamená to, že ho ze dne na den přestanu milovat. Jestli vůbec někdy přestanu. Bože, jsme oba stejně ubohý.

„Maxi, já Robina nechci Anetě přebrat, jestli jsi tady kvůli tomu."

Nedůvěřivě si mě změří. „Tak proč mu pořád voláš? Proč po něm neustále něco chceš? Už vás přece nic nepojí."

Tím si nejsem tak úplně jistá. Na to jsme spolu byli až příliš dlouho. Nejdřív jako nevlastní sourozenci, potom jako kamarádi, a nakonec jako pár. Pojí nás příliš mnoho vzpomínek. Hezkých i bolestných. Znám ho víc než polovinu života. A on mě taky.

„To je mezi mnou a Robinem."

„Niko, jestli mu to s ní pokazíš, tak..."

„Co?"

„Bude nešťastnej. On jí miluje. Začal znovu hrát. Složil aranžmá k celý hře, když jsi byla v bezvědomí."

Dech se mi zadrhne v plicích. Tak on zase hraje? Neviděla jsem ho sedět u klavíru od té doby, co se naši rodiče rozvedli a jeho máma začala pít. Přitom jsem ho tak ráda poslouchala. Sedávala jsem vedle něj na stoličce a pozorovala, jak jeho prsty kmitají po klávesách. Fascinovalo mě to. Myslím, že už tenkrát jsem se do něj zamilovala, ale byl to můj nevlastní brácha a taky jsme byli pořád ještě děti. Nelíbilo se mi, když později vyměnil klavír za adrenalin, ale dokud jeho táta neumřel, nebyla s ním řeč. Ani tehdy se ke klavíru ale nevrátil. Bylo mi to líto.

„Nepokazím mu to."

„Slibuješ?"

Přikývnu. „A teď už jdi."

Když za ním konečně zavřu dveře, opřu se o ně zády a sesunu se k zemi. Po tvářích mi přitom stékají horké slzy. Nikdy jsem neměla takovou chuť se napít jako teď. Ale vydržím to. Ne kvůli sobě. Kvůli Robinovi. Max měl s těma kočkama pravdu. Jsem jako ony. A kdybych měla potíže, Robin by si spíš usekl obě ruce, než by mě nechal mému osudu. A já mu nechci přidělávat další starosti. Zažil už si toho až dost.