Princ na baterky

Ať si trhne nohou!

Aneta

Babička mi vždycky říkala: Přátele si drž blízko a nepřátele ještě blíž. Ještě nikdy mi neporadila špatně. Musím přiznat, že Veronika se mi dnes zdá úplně jiná, než jak si ji pamatuju. Už na mě nepůsobí tím nadřazeným strojeným dojmem. Tehdy jsem se vedle ní cítila jako myška, s níž si pohrává velká a zlá šelma. Tygr, jehož čas nestojí za tak malou kořist jako jsem já. Z tygra se stala Micka od sousedů a já už taky nejsem ten vyplašený hlodavec, spíš pes, co si značkuje území. Zbytečně. Tahle číča už se totiž evidentně zabydlela v jiné náruči.

„Taky si myslím, že by to Bára zvládla. A i o těch kroužcích už jsme s Robinem mluvili." Vložím si do pusy poslední kousek míchaných vajíček a významně mrknu na kuchaře. Ten s mírně svraštělým čelem těká pohledem od Veroniky ke mně, ale až do teď se omezoval jen na jednoslovné odpovědi.

„Cesta do školy a ze školy – snad. Pokud na to přistoupí Richard, nějak se s tím smířím, ale kroužky? Copak jste se obě zbláznily? Ostatní děti na ní nenechají nit suchou i kdyby na krásně byla nejlepší ze všech."

To mě nenapadlo.

„Což patří k životu, Robine. A Bára to bude mít na talíři vždycky. Nemůžeš jí věčně chránit před realitou," namítne Veronika. Souhlasně přikývnu.

„Nechci jí chránit věčně. Jenom bych rád počkal až trochu vyroste."

„Jenže ona už vyrostla," nedá se Nika. Obdivuju, jak rychle dokáže reagovat, a navíc používá argumenty, které Robin dokáže jen těžko logicky rozporovat.

„Možná příští rok," připustí neochotně a je na něm vidět, jak strašně moc doufá, že tahle touha Báru do té doby opustí. Radši mu nebudu říkat, že doufá marně. Ta malá slečna roste pro showbyznys, ať si to Robin přeje nebo ne.

„A ta škola?" připomene mu Nika.

Robin vzdychne a zvedne se od stolu. „Jak jsem řekl, pokud bude souhlasit Richard... Nakonec je to jeho dcera." Sesbírá se stolu talíře a začne je rovnat do myčky. S Veronikou na sebe spiklenecky zamrkáme a já mám najednou pocit, že jsem se s ní asi měla dát do řeči trochu dřív.

***

O hodinu později už jsme s Robinem zase sami. Ale jen na chvilku. Po obědě má dorazit Bára a já budu muset ještě před tím odjet zpátky k babi. Což se mu ani trochu nelíbí.

„Musím jí odvézt zpátky auto."

Sedíme na gauči v obýváku, pojídáme chipsy, protože cukroví Robin nemá a koukáme na pohádky. Vydržela bych to klidně měsíc v kuse.

„Tys řídila?"

„A jak bych se sem asi dostala na Vánoce uprostřed noci?"

Pokrčí rameny. „Vlakem?" To mě upřímně pobaví. „Je vidět, že sám toho veřejnou dopravou moc nenajezdíš."

„Smrdí to tam."

„Ale je to mnohem ekologičtější a levnější. Mně bohužel neleží na účtu miliony jako tobě."

„Nejsou moje. Jsou táty."

„Kterej umřel, takže..."

„Okey, dostala jsi mě. Mám na účtu miliony a všechny ti je dám, když zůstaneš aspoň do zítřka." Přitáhne si mě do náruče a vtiskne mi polibek vlasů.

Vzhlédnu a smutně se mu zadívám do tváře. „Neulehčuješ mi to."

„To je záměr."

„Jako upřímně, ty miliony by se fakt hodily, jenže já vážně musím vrátit to auto. Slíbila jsem to." Babi jezdí na Boží hod vždycky na hřbitov a než by si půjčila auto od táty nebo se nechala odvézt, to radši půjde pěšky. Pořád má utkvělou představu, že by tím někoho mohla obtěžovat. Což je hloupost, ale nenechá si to vymluvit.