Princ na baterky

Škoda byla napáchána

Aneta

A je to tady. Premiéra. Už včera byla veřejná generálka, ale to není totéž. Tam vám totiž publikum leccos odpustí, ale dneska všichni čekají, že to bude bezchybné. Dokonalé. Předsálí je plné. Hučí to tam jako v úlu. Od Maxe už vím, že tam je spousta známých tváří, teď už vlastně mých kolegů. Některé z nich už znám z natáčení, kam jsem naskočila před týdnem. Je to úplně jiné než divadlo. Člověk často dělá věci v úplně jiném pořadí, než v jakém je postava prožívá, ale vůbec nejtěžší pro mě je to ranní vstávání. Vždycky, když mi v pět hodin ráno zazvoní budík, chce se mi brečet. Říkám si, jestli to mám zapotřebí a pak si vzpomenu na Robina a uvědomím si, že jsem se vzdala mnohem větších a vzácnějších věcí, než je pár hodin spánku.

Ding, dong. Ding, dong. Ding, dong.

První zvonění. Uff. Už jenom pár minut. David, který to prožívá snad ještě víc než já, mi stiskne ruku ve své. Jeho postava má kliku, nevbíhá na jeviště už v úvodu. Za to ta moje... Ta je tam skoro od začátku do konce. Možná jsem měla začít s něčím menším. Zvyknout si na prostředí a teprve pak se pouštět do hlavních rolí. Jenže já musím do všeho padat přímo po hlavě. A je jedno, jestli to jsou eskalátory v metru, které mě zavedly přímo do Robinovy náruče nebo role v muzikálu. Koutky rtů mi trochu zacukají, když si vzpomenu, jak jsem srazila k zemi hlavní hvězdu. Krev byla úplně všude. Utíkala jsem tehdy z konkurzu tak rychle, že jsem tam málem nechala věci. To David mi zachránil krk. Stejně jako před chvílí on mě, mu stisknu dlaň. Jedeme v tom spolu. Je to takové naše poprvé. Škoda, že mezi námi nikdy nepřeskočila jiskra. Bylo by to o tolik jednodušší. Jenže to by pak nemohl chodit s Ivetou a ta je poprvé v životě s někým déle než pár týdnů.

Trhnu sebou, když se mi v uších rozezní předehra, ani jsem si nevšimla dalších dvou zvonění. Po jevišti už se prohání londýnští měšťané i chudina. Z popelnic na rozích domů se kouří a skupina sufražetek pochoduje napříč celou scénou, a až zmizí i ta poslední, tak...

„Fialky! Kupte si fialky!" Jo, tahle replika je moje. Moje.

***

Díky bohu, že se nehraje s osvětleným hledištěm, jinak bych si ho všimla mnohem dřív a nikdy bych to nedohrála. Nebo možná dohrála, ale minimálně bych v tu chvíli zapomněla text. Co tady dělá? Přišel mi ukázat, že se už posunul dál, a proto sebou má tu blonďatou nádheru v modrých předražených šatech až k zemi nebo mu jenom dělá dobře, když mě může trápit? Ale Max tvrdil, že se z toho ještě nedostal, že si pořád hýčká naději, proto jsem taky odmítla tu roli. Já mu totiž žádnou naději dávat nechci. Ne teď. Možná časem. Až zazářím i bez třpytivého odrazu slávy jeho matky. Pokud o to bude ještě stát.

Se strnulým úsměvem se ukláním a snažím se posbírat ztracený dech. Dívá se na mě. Vím, to. Cítím to, ale nechci mu ten pohled vracet. Nechci, aby se naše oči setkaly, protože pak se stane...

Přesně tohle.

Zamrznu.

Kdosi mi cuká s rukou.

Mluví na mě. Říká mi jménem, ale já se nedokážu ani pohnout, protože mám pocit, že on mi vidí až do duše. Že i přes ty davy a hluk cítí mou sžíravou touhu se za ním rozběhnout a nechat se sevřít náručí tak pevně, jak jen to jde a zmizet. Utopit se v jeho v polibcích.

„Aneto!"

Au. Zamračím se na Davida. Vážně mě štípnul?

„Musíme se znovu protočit," křikne mi do ucha a tlačí mě stranou k oponě. Když konečně zmizíme z jeviště, chytí mě za obě paže a trochu se mnou zatřese. „Hele já vím, že tam je. Viděl jsem ho, ale teď se nesmíš nechat rozhodit. Bude tam Max a zaslechl jsem, že tam na tebe u hostesek čeká nějaká ta kytka, bylo by dost trapný, kdybys tam zase takhle vytuhla."

Přikývnu. „Já... Já vím, jenom mě to zaskočilo."

„Mám mu pak dát do držky?"

„Za co?"

„Že ti to dneska zkazil."

„Nezkazil." Vlastně jsem ráda, že to viděl. Že mě viděl. Strašně bych si přála, aby se mu to líbilo. Na jeho názoru mi pořád tak moc záleží.

„Určitě?"

„Aneta Asterová jako Elíza Doolitlová!" Plaše se na Davida usměju a běžím zpátky na jeviště. Ozve se hlasitý potlesk. Lidé vstávají a Max ke mně natahuje obě ruce. Vložím mu do nich své. Políbí mě na kloubky prstů a společně se ukloníme. Pátrám po temně hnědém pohledu. Tajím dech. Pořád tam je. A otírá si z očí slzy. Nebo mu jenom něco spadlo do oka. Těžko říct. Pořád se na mě dívá. Na nikoho jiného, jen na mě.

„Myslel jsem, že mu nechceš dávat naději," procedí ke mně v zářivém úsměvu Max. Plaše se po něm podívám a skoro neznatelně zavrtím hlavou. Ještě pár nekonečných minut si užíváme ovací publika, než dorazí hostesky a rozdají nám dárečky. Myslím, že z jeviště nikdo neodešel s prázdnou. Nejvíc jsem toho ovšem vláčela sebou já, Max a představitel pan Higginse. V zákulisí už na nás zase čekají hostesky, aby nám věci odnesly do šaten, protože my máme ještě povinnosti vůči tisku. Opatrně přeskupím kytice, haldu plyšáků a bonboniéry do náruče nejbližší dívky a málem narazím do Maxe.

„Jdeme," zavelí a vůbec ho nezajímají moje protesty.

„Počkej. Potřebuju popadnout dech."

„Ne, potřebuješ to mít za sebou."

„Cože?"

„Rychle, než začneš moc přemýšlet. Chci, aby z tebe bylo cítit to vzrušení a nadšení. Tak šup."

Poslušně za ním cupitám jako cvičená opička a házím úsměvy na všechny strany. Zastavím se až pod podiem, kde na nás už čekají lidi od novin. Moc nevnímám, co říkají. Odpovídám spíš jednoslovně a Max mě doplňuje. Z jejich slov chápu, že se jim představení líbilo, ale myšlenky mám příliš roztěkané na to, abych pochopila všechny souvislosti.

„A kde vás uvidíme příště, slečno Asterová?"

Další křečovitý úsměv. „Na to je ještě brzy."

„Prý jste dostala nabídku na roli v novém původním muzikálu, ale odmítla jste ji, proč?"

Teď se poprvé zamračím. Jak tohle můžou vědět. Odkud? Tázavě se zadívám na Maxe. Lehounce se ke mně skloní a tak, aby to nikdo neslyšel zašeptá: „To je showbyznys, kotě. Neber to osobně. Potřebuju mu udělat promo, aby se na to nemohl vykašlat."

Parchant! A já mu včera podepsala smlouvu na Evitu s tím, že se o ní dneska nesmí mluvit, aby to nezastínilo premiéru. Zatnu zuby a předstírám, že jsem nerozuměla otázce. Reportérka ji zopakuje. Její hlas je mi nepříjemně povědomý. Lépe si ji prohlédnu. No jistě, je to ta z té tiskovky. Dost možná měl Max prsty i v tom. A já mu tak věřila. Stejně jako Robin. Jestli pak ví, jakého má povedeného kamarádíčka?

„Ten muzikál se nakonec nebude hrát," odvětím sebevědomě, jenže Max moje tvrzení okamžitě rozmetá na kousky. „To představení se jmenuje Sen svatojánské noci a je na motivy stejnojmenné hry od Shakespeara. Slečně Asterové byla nabídnuta role královny víl, ale ještě svou účast nepotvrdila. Je hodně pracovně vytížená."

Nevěřícně sleduju, jak se mu hýbou rty, jak s naprostým klidem pronáší všechny ty lži a polopravdy, aniž by se u toho třeba jen začervenal nebo nedejbože zadrhl. Přesně tohle bude asi ten důvod, proč se Robin tak dlouho hercům vyhýbal. Nedá se jim věřit. Zvlášť některým. Dokážou se totiž opravdu mistrně přetvařovat. A já ho do toho znovu zatáhla. No nic, škoda byla napáchána. Teď už jen nesmím vypadnout z role. Zatím.