Princ na baterky

Špinavá hra

Aneta

Sedím v nemocniční čekárně a neklidně podupávám nohou. Vyrazila jsem hned, jak mi Max zavolal. Moničin pokoj byl zamčený dlouhé měsíce, takže jeden nebo dva dny navíc ještě vydrží. Nervózně se podívám na hodinky. Brzy budu muset vyrazit pro Báru do školy a jestli do té doby Robin nevyjde z těch dveří, tak se zblázním. Max říkal, že mu zkolaboval přímo před očima. Je mi jasné, že se asi nedozvíme diagnózu hned, ale ráda bych měla aspoň představu o tom, co by mu mohlo být. A taky mu musím dát tašku s věcmi, protože tady asi prý zůstane pár dní na pozorování. Trhnu sebou, když se klika od dveří konečně pohne a jen s vypětím sil čekám, než jimi Robin projde a zase je za sebou zavře. Teprve pak vyskočím a vrhnu se mu kolem krku. Tlumeně se zasměje a sevře mě v náručí.

„Co stalo?" vydechnu. Něco už vím od Maxe, ale potřebuju to slyšet znovu ještě od něj.

„Zamotala se mi hlava."

Krátce pevně stisknu víčka k sobě a vlepím mu pusu na krk. Pak se odtáhnu a důkladně si ho prohlédnu od hlavy až k patě. „Jen tak?"

Pokrčí rameny. „Jen tak. Doktor říkal, že mám asi málo hořčíku."

„Nic víc?" To je všechno? Co když je to příznak něčeho vážnějšího?

„Mám se zastavit u svého praktika, napíše mi žádanku na pár vyšetření. A taky mi vzali krev, aby vyloučili něco dalšího."

„Něco dalšího?"

Ušklíbne se a políbí mě na čelo. „Neumírám, jo? Tak klid, sluníčko."

Zakláním hlavu a snažím se mu z očí vyčíst, co všechno mi neřekl. A proč to neřekl. Uhne pohledem a zadívá se k tašce s věcmi za mnou. „Na co ta bagáž? Někam se chystáš?"

Ani trochu se mi nelíbí, jak změnil téma. „Ta byla pro případ, že by si tě tady nechali. Max říkal, že mu to doporučili záchranáři."

„Tak jí zase vezmeme domů. Počítám, žes nedorazila autem."

Zavrtím hlavou. Radši bych si usekla obě ruce, než bych si půjčila jeho milovanou audinu a náhodou mu ji škrábla. Navíc zůstala zaparkovaná někde poblíž kavárny, kde mívají s Maxem ta svoje pravidelná dostaveníčka, kde bych ji tam asi tak hledala?

„Fajn, vezmeme si taxi."

„To je všechno?"

Nakrčí čelo. „Jak to myslíš?"

„Jen tak tě pustí?"

„Jsem zdravej dospělej chlap, jasně že mě jen tak pustí. Proč by mě tady drželi?" Chytí mě za ruku, do druhé bafne tašku a táhne mě k východu. Poslušně cupitám za ním a přemáhám chuť se mu vytrhnout, zabušit na dveře ordinace z níž vyšel a dožadovat se odpovědí. Je mi jasné, že by mi stejně nic neřekli.

***

Už cestou domů mě požádal, abychom o tom Báře zatím neříkali. Vzhledem k tomu, že má dnes její matka smutné výročí, bez zaváhání jsem souhlasila. Nakonec má možná Robin opravdu jenom málo hořčíku a byla to ojedinělá záležitost, která se nebude opakovat. Kdyby se mu to už někdy stalo, přece by mi to řekl. Před hodinou odjel ke svojí doktorce a já se zase chystám do divadla, když mi pípne zpráva od Ivety.

Už jsi to viděla?

Zamračím se na displej a kliknu na odkaz. Telefon mě přesměruje na stránky internetového bulvárního magazínu, kde pár vteřin zápasím s reklamou a cookies, zatímco mi srdce div nevyskočí z hrudního koše.

Boj o vnučku milované Gigi.

... je tomu rok, co její dcera Monika Smutná podlehla zákeřné rakovině, a přesto se nedočká pomyslného klidu. Protože se brzy rozpoutá soudní spor o opatrovnictví její dcery, která až dosud žila se svým strýcem. Jak nám exkluzivně prozradil otec malé dívky, Robin Smutný nechce uznat jeho nárok na výchovu a odmítá mu dceru vydat...

Písmenka se mi před očima rozpíjejí. Víc už číst ani nemusím. „Hajzl," ulevím si skoro neslyšně a okamžitě vytáčím Robina. Nebere to. To může znamenat, že už je na cestě Richarda zabít vlastníma rukama nebo, že je zrovna u doktorky. Doufám v tu druhou možnost a volám Maxovi. Hovor přijímá hned po druhém zazvonění. „Počítám, že voláš kvůli tomu článku."

„Jo."

„Jak to snáší?"

„Já nevím. Asi před hodinou odjel k doktorovi. Nebere mi telefon."

„Kurva."

„Jo."

„Bára je ve škole?"

„Hm."

„Tak pro ni zajeď."

„Ale co zkouška?"

Max se hořce zasměje. „Omluvím tě u režiséra. Dej vědět, kdyby se Robin ozval."

Už hodinu sedím Ivety na gauči, Bára si hraje na zemi se psem a Robin mi pořád nebere telefon. Mám o něj strach. Bojím se, aby neudělal nějakou hloupost. Poslední dny je toho na něj tolik. Ani bych se nedivila, kdyby ty jeho zdravotní potíže byly psychické. Já sama jsem od včerejška na zhroucení.

„Možná si jenom potřebuje vyčistit hlavu," utěšuje mě Iveta.

„Mohl by aspoň napsat."

„Třeba řídí."

„Jel taxíkem." Auto jsme včera nevyzvedli, protože jsem ho doslova uprosila, aby neřídil, dokud nebude vědět, co mu je, protože co kdyby se mu udělalo zle za volantem?

„Měla bych být s ním. Vždyť z něj udělali příšeru, co brání otci, aby se vídal s dcerou," špitnu tak tiše, aby to Barča nezaslechla.

„Jo, ten článek byl hnusnej."

„A ta diskuse pod ním..." Složím si hlavu do dlaní.

„Robin v tom vyrůstal, dokáže se s tím poprat."

„Ale on nebude vyšilovatkvůli sobě." Zadívám se na Báru, která s úsměvem od ucha k uchu dovádís Bonnie. Netuší, že její svět se právě rozpadá na kousky, ale dlouho topřed ní tajit nedokážeme. Na pár dní ji můžeme omluvit ze školy, vyrazit s nítřeba na Lužnici k babi nebo ji tam dokonce nechat samotnou, pokud by měMax nemohl uvolnit ze zkoušek, ale jednou se to stejně bude muset dozvědět. Richardaani trochu neznám, ale kdyby měl svou dceru opravdu rád, takovou věc by jínikdy neprovedl