Princ na baterky

Správný čas

Robin

Její hlas jsem slyšel dřív, než se objevila na jevišti. Jako by to byla a zároveň nebyla ona. Čišelo z ní tolik energie, že kdyby světla zhasla, pořád bych přesně věděl, kde stojí. A lidi hltali každé její slovo, každý skřek, který vydala, všechny tóny, které vyšly z těch sladkých růžových rtů. Dokonale si je podmanila. Včetně Veroniky. Jsem si jistý, že to nepřizná, ale slyšel jsem, jak se vedle mě upřímně směje. Skoro nemrkala, když se ohlížela za sebe, protože se Aneta objevila na vrcholku schodiště v pohádkových třpytivých šatech s tiárou na hlavě, aby elegantně, s výrazem samotné královny sešla středem sálu dolů a odtud vystoupala s pomocí pana Higginse zpět na jeviště.

Sžírala mě závist a žárlivost, že on ji může tisknout v pase, dotýkat se její kůže a nasávat sladkou vůni cukrové vaty, kterou si nosila všude sebou a já ne. Přivíral jsem oči nad tím sladkobolným pocitem, který mě skoro dusil, kdykoliv se zasmála. Pevně jsem svíral v rukou opěradla, když zpívala. Vzbuzovalo to ve mně příliš intenzivní touhu se zvednout a sevřít ji v náručí. Unést ji k sobě domů a navždycky ji tam zamknout, aby mi už neutekla, A pak byl najednou konec. Přišel příliš brzy. Nebo možná příliš pozdě na to, abych se ještě mohl zvednout a nenápadně se vytratit pryč. Všichni do jednoho stáli a tleskali, bylo by příliš nápadné, kdybych já jediný zůstal sedět. Jenže v tu chvíli se rozsvítila všechna světla a naše oči se potkaly. Kdyby se zastavil čas, vypadalo by to určitě dost podobně. Zírala na mě, pusu lehounce pootevřenou, vypadala, že snad vysloví moje jméno, že na mě zavolá a rozběhne se mým směrem, dokud ji David skoro neodtáhne pryč.

Do očí se mi natlačí slzy. Už chápu, proč nám zatím nemohla dát šanci. Proč musela být na tohle všechno sama. Aneta potřebuje zářit, aby byla šťastná a já a moje minulost bychom na ni vrhali příliš velký stín. Její hvězda ještě není dost veliká, aby se s ním dokázala popasovat. Aby všechno to zlé spálila svým žárem na uhel. Ale jednou bude. A až ta chvíle přijde, budu na to připravený, pokud o mě pořád ještě bude stát.

„Půjdeme," oznámím Veronice, sotva se trochu vzpamatuju.

„Ty s ní nechceš ani mluvit?"

Zavrtím hlavou. „Není správný čas."

Nechápavě se zamračí. „Správný čas?"

„Ehm."

Pár vteřin na mě zírá, zjevně čeká, že ještě něco doplním, ale já mlčím jako zařezaný.

„Ty seš fakt neuvěřitelnej. Tak teda jdeme, no." Zvedne se ze svého místa, přidržuje si dlouhé šaty a sune se uličkou ke schodišti.

Sál už je prakticky prázdný, zůstal tady jen hlouček novinářů. Vypadají, že na něco čekají. V tom se otevřou postranní dveře u pódia, a z nich vyjde Aneta s Maxem v závěsu. On se tváří spokojeně, ona vypadá spíš trochu dezorientovaná. Instinktivně se zarazím a zůstanu na ně koukat. Zatím si mě ani jeden z nich nevšiml. Veškerou pozornost věnují lidem od tisku. Až po delší chvíli na mě Max lehce kývne, pak se otočí k Anetě a cosi jí zašeptá do ucha. Ona se na něj zle zamračí a celá se tak nějak schoulí do sebe. Zneklidní mě to natolik, že mávnu na Niku, ať počká. Ignoruju její otrávený výraz i významné nespokojené mrmlání, že nevím, co chci. Těkám pohledem z Maxe na Anetu, mezi těma dvěma je zjevně nějaký konflikt. Ona je naježená jako kočka, ale drží se zpátky a on mhouří oči a zatíná čelist. Měl bych vypadnout, než si mě Aneta všimne, jenže mám pocit, že jestli to udělám, budu toho litovat. Veronika na mě ode dveří do předsálí už netrpělivě mává, přikývnu na znamení, že už jdu, když na mě Max se zářivým úsměvem ukáže dlaní a nahlas prohlásí: „Můžete se zeptat přímo autora."

Tázavě se zadívám na Anetu po jeho boku. Rezignovaně zavrtí hlavou a vydá se mým směrem. Polknu. Teď ještě ne! Není ten správný čas. Potřebuje vyrůst, zazářit, užít si všeho toho humbuku kolem, který si zaslouží. A to bez mého stínu. Cítím, jak se mi tělem šíří panika. Začínají mě lehce brnět prsty a nohy mám jako z kamene. Do hajzlu! Je tady. Trochu plaše se na mě usměje.

„Robine." Nic víc, jen moje jméno. Natahuje ke mně dlaň. Je to výzva, abych šel s ní, ale já nemůžu ani popadnout dech. Svraští čelo. „Vím, že jsem ti ublížila, ale teď mě v tom nemůžeš nechat." Její hlas zní napjatě. Vyděšeně. Tak moc bych jí chtěl vyhovět. Jenže to nejde. Nemůžu se pohnout.

„Robine!" osloví mě trochu hlasitěji a chytí mě za ruku. Dostat ránu elektrickým proudem, asi by to nebylo jiné. Prudce se nadechnu a hukot v uších je pryč. Už jsem to zase já. Ještě, že tak.

„Pojď tam se mnou, prosím," žadoní už trochu plačtivě.

„Proč?" nechápu.

„Teď není čas na dlouhé vysvětlování, ale Max jim oznámil, že budeme hrát tvůj muzikál."

Budeme? Takže ona... Ale přece to odmítla. Do hlavy se mi nahrne všechna krev a bezděčně se mi na tvář vkrade lehce připitomělý úsměv. Už jsem to vzdal a přitom...

„Tak jdeš?" Stiskne mou dlaň pevněji ve své. Zadívám se na naše spojené ruce a pak zvednu pohled zpátky k její tváři, schované pod širokým kloboukem. Oči se jí lesknou a prosí. Zlaté prstýnky kolem černých panenek se rozpouští ve vší té zeleni, v níž bych byl ochotný se utopit, kdyby to šlo. Jenže nejde. Zatím.

„Robine?"

Polknu. Copak bych ji dokázal odmítnout?

„Jdu." Jenom mě  teď nepouštěj. Ještě ne. Na to je ta svině panika, pořád ještě moc blízko. Cítím, jak mi dýchá za krk a čeká jenom na to, až se zase začnu hroutit.

A bez tebe se hroutím pořád

Zítra jedem na týden na dovču, tak úplně nevím, jestli tam něco zmáknu vyplodit. Mám těch dvou teď celkem plnou hlavu, tak bych to potřebovala, ale fakt nevím. :-(