Princ na baterky

Budu si to pamatovat.

Robin

Když mně hlasem plným nejistoty požádala, ať si dělám, co chci, okamžitě mi došlo, že jsem přestřelil, že nemá nejmenší tušení, oč tu běží. Připadal jsem si jako ten největší idiot pod sluncem, proto, co jsem jí řekl. Probuď tu herečku v sobě. Jsem prostě kretén. Tím, co následovalo pak, tomu všemu ještě nasadila korunu. Zpětně si tu chvilku před očima přehrávám pořád a pořád dokola, abych se mučil. Naše milování bylo přece dokonalé i bez těch pitomých her. Na ty si vždycky potrpěla hlavně Nika. Nevím, proč jsem měl pocit, že by se měly líbit i Anetě. Kecám. Neměl jsem pocit, že by se jí měly líbit, ale nějak jsem si vsugeroval představu, že když jí je nedopřeju, nějak ji tak ochuzuju o něco, co jsem dělal se svou ex. Jako by nestačilo, že jí už celé měsíce lžu, když tvrdím, že jsem na pracovní schůzce, a přitom sedím u Veroničiny postele a držím ji za ruku. Ještě to podělám v posteli. Ale s tím prvním je od včerejška konec. A s tím druhým snad taky. Je to poučení pro příště, abych už nevymýšlel hovadiny.

„Na co myslíš?" špitne a upíná ke mně zelenohnědé oči. Hlavu na polštáři má podloženou rukama a její dlouhé hnědé vlasy jsou kolem ní rozprostřené jako temný závoj. Stočím se ze zad na bok a opřu se čelem o její. „Na to jak jsem rád, že tě mám."

„Lžeš, ale lžeš moc hezky, takže ti to odpouštím." Políbí mě na nos, na bradu a pak na rty. Je to taková její oblíbená kombinace. Dřív nebo později to po sexu udělá skoro vždycky. Líbí se mi to. Je to hravé, něžné a roztomilé. Přesně jako ona.

„Měli bysme pomalu vstávat," upozorní mě. „Už bude deset."

Nespokojeně se zašklebím. V noci jsem skoro nezamhouřil oka. Ne, že bych se nesnažil, ale hlavou mi vířilo tolik věcí naráz. A v domě bylo takové nezvyklé ticho. Měl jsem si těch pár skleniček skotské s Maxem odpustit, ale po rozhovoru s Veronikou mi bodly jako už dlouho ne. Můj přítel s rozhodnutím zařídit Veronice kancelář ani trochu nesouhlasil.

„Nemáš k ní žádnej závazek," říkal. „Za všechno, co ji potkalo si mohla sama."

„Ale měli jsme se brát. Nikoho jinýho nemá."

„To není tvůj problém, Robine."

Jenže já mám pocit, že je. Nakonec jsme se pohádali. Doma jsem si otevřel novou lahev a sedl jsem si ke klavíru. Do postele jsem se odhodlal jít až dlouho po půlnoci, což byla vlastně zbytečná námaha, protože jsem strávil hodiny tím, že jsem k sobě tiskl Anetin polštář a nasával do nosu vůni jejích vlasů. Nebyla jediná, kdo si zvykl, že nespí sám.

„Robine?" Na tváři mě zalechtá dotek jejích prstů. „Co je to s tebou?"

„Co by? Nic."

Zamračí se. „Chováš se divně. Jsi hrozně zamklej a pořád tak zamyšleně koukáš někam do prázdna. Určitě jsi včera zůstal v Praze, protože ti bylo špatně?"

Žaludek se mi sevře. Musím se sebrat, jinak začne myslet na hlouposti. Začne mě podezírat a budu si za to moct sám. Možná bych jí měl říct aspoň o tom, že jsem se viděl s Maxem.

„Trochu jsem se včera rafnul s tvym šéfem."

Uchechtne se. „Ty jsi můj šéf." Úplně jsem zapomněl, že je to taky zase Bářina chůva.

„S tím druhým."

„S Maxem? Proč?"

„Chce ti nabídnout další angažmá." Měl jsem si to nechat pro sebe, Max bude zuřit, až zjistí, že jsem jí to prozradil, ale účel světí prostředky. Anetiny oči se rozšíří překvapením a úžasem.

„A říkal v čem?"

„Ne," zalžu. Taková sketa zase nebudu, ale věřím, že z role Titanie ve Snu svatojánské noci bude nadšená. A co teprve až zjistí, že hudební aranžmá mám na svědomí já. Svou titulní melodii už slyšela, ani o tom neví. Začal jsem ji vlastně skládat už v tu noc, kdy jsem se tak příšerně opil, a pak jí řekl, že má mrdavý oči. Když jsme se pak rozešli, ladil jsem ji každý den, dokud nebyla dokonalá a Max mi později pomohl s notovým zápisem a textem k jednotlivým písním. Včera mi Max prozradil, že jsme dostali zelenou a muzikál se bude hrát od příštího listopadu, kdy divadlu končí licence na My fair lady.

„To nevadí. I tak je to skvělý," vypískne a prudce se posadí na paty. Je nahá a můj pohled tak bezděčně zabloudí k jejím oblým ňadrům, která okamžitě zareagovala na chladný vzduch v místnosti tím, že jí ztuhly bradavky. Zajímalo by mě, jestli mě někdy přestane bavit ji bezostyšně očumovat.

„Vstávej," drcne do mě.

Tlumeně se zasměju. „Stalo se."

Nejdřív nechápavě nakrčí čelo, ale pak zakroutí hlavou. „Myslíš ty taky na něco jinýho?"

Potměšile na ni mrknu, zvednu se do sedu a stáhnu si ji do náruče. Nebrání se. Takže na to určitě myslela taky.

O něco později už sedíme u snídaně na terase. Bára se už dávno cachtá u splavu s Patricií a Dana si čte knížku ve stínu slunečníku na zahradním lehátku nedaleko od nás. Panuje tu božský klid a přestože to vypadá na další horký letní den, tady na venkově mi to ani trochu nevadí. Skoro se na to těším. Původně jsem měl v plánu vzít svoje holky někam na výlet, ale  u vody nám asi bude líp.

„Robine?" osloví mě trochu podmračená Aneta s pusou umazanou od marmelády.

„Hm," zamručím a natáhnu se k ní, abych jí džem setřel bříškem palce.

„A co se ti vlastně nelíbilo na tom, že mi chce Max nabídnout další angažmá?"

Pokrčím rameny a olíznu si palec. Nemám nejmenší tušení, co na to odpovědět. Můj spor s Maxem totiž s její rolí nijak nesouvisel. Naopak, už od první chvíle, kdy jsem si uvědomil, co vlastně píšu, jsem věděl, pro koho. „Nelíbí se mi tvůj hereckej protějšek. Je to strašněj děvkař." To je pravda. Doufal jsem, že Max dá roli Oberona Davidovi, protože tam bych měl jistotu, že na mojí přítelkyni nebude nic zkoušet, když chodí s její nejlepší kamarádkou, ale on ho viděl jako Lysandra. Proti tomu jsem nemohl protestovat.

„A kdo to má hrát?"

„Tohle bych ti neměl říkat. Max bude naštvanej."

Přimhouří oči. „A jak ty to vlastně víš? Myslela jsem, že divadlo spolu neprobíráte."

„Obvykle ne," připustím a kousnu do rohlíku.

„Takže je to kvůli mně? Ty mě hlídáš? Proto jsi s mým hraním souhlasil? Protože Max to nejdřív probere s tebou, než mi nabídne roli." Zní naštvaně. Sakra. Motám se do toho čím dál víc.

„Ne. Souhlasil jsem proto, že vím, že to je tvůj životní sen."

Trhnu sebou, když praští dlaní do stolu. Nádobí zacinká a Dana se po nás zamračeně ohlédne.

„Lžeš."

Zavrtím hlavou. „Přišla na to řeč úplně náhodou a víc ti k tomu nechci říct, protože mi to Max zakázal. Chtěl bejt první, to je všechno."

Nedůvěřivě si mě prohlédne. „Určitě?"

Nakloním se k ní a chytím ji za ruku. „Přísahám." Snad nebude naštvaná, až zjistí pravdu. Ani na chvilku mě nenapadlo, že by mohla mít pocit, že ji kontroluju, a teď se trochu bojím toho, jak přijme fakt, že budu muset být občas v divadle taky až se začne zkoušet. Možná jsem se na to měl radši vykašlat.

Vzdychne a mlčky přikývne. „Omlouvám se za tu scénu."

Ušklíbnu se. „Nechci ani myslet na to, co bys mi provedla, kdybych tě vážně hlídal."

Natáhne se po skleničce se sytě oranžovou tekutinou. „Chrstla bych ti ten džus do ksichtu."

„Budu si to pamatovat."

„To bys měl," mrkne a vypije obsah sklenice do dna.

Trochu se mi uleví. Radši bych se v džusu koupal až po krk, než bych jí přiznal, co bylo za mým a Maxovým sporem ve skutečnosti.