Princ na baterky

Štědrý večer

Robin

A je to tady. Štědrý večer. Tak trochu jsem čekal, že budu mít depku, ale že to bude až tak špatný... Dopoledne jsem strávil venku. Bloumal jsem ulicemi a sledoval cvrkot. Lidi ještě pořád pobíhali tam a zase zpátky. Z obchodu do obchodu. Muži s výrazem štvané zvěře ve tváři na poslední chvíli sháněli dárky a ženy s nakrčenými čely nosily těžké tašky plné jídla.

Je to jenom datum v kalendáři.

To sice je, ale je to taky jediný den v roce, kdy jsem za celý svůj život nikdy nebyl sám. Doufal jsem, že když strávím hodně času na vzduchu, unavím se a večer rychle usnu. Jenže se vůbec necítím unavený. K čertu! Je tedy teprve sedm, ale stejně. Proč jednou nejít pro změnu spát včas? Venku je tma...

Ulice jsou tak prázdné a tiché, že to skoro vypadá, jako bych nebyl sám doma, ale na celém světě. Jako by celé lidstvo vymřelo a já byl ten poslední přeživší. A skoro to tak je. Aspoň pokud jde o mou rodinu. Už jsem zůstal jenom já a Bára. A ta je s Richardem. Jenom doufám, že by to tak Monika vážně chtěla. S tou myšlenkou odložím na stůl skleničku s rumem a vydám se do garáže, kde vyhrabu malou sekyrku. Vrátím se zpátky do domu, zastavím se před pokojem své sestry, několikrát si nadhodím náčiní v ruce a pak do nich vší silou seknu. Dřevo zapraská, ale díra v něm není žádná, když sekyrku vytáhnu. Seknu znovu. A ještě jednou. Zase.

Sek.

Sek.

Sek.

Na zátylku se mi sbírá pot, když je ve dveřích konečně dost velká díra, abych jí prošel na druhou stranu. Odhodím nástroj zkázy na zem a vydám se otevřít Pandořinu skříňku.

Pokoj trochu páchne zatuchlinou, jak se v něm dlouho nevětralo. Postel je dokonale ustlaná a vrstva prachu se zvedne do vzduchu a donutí mě několikrát kýchnout, když se na ni posadím. Natáhnu se k nočnímu stolku, abych rozsvítil lampičku. Mlčky se rozhlížím po místnosti, do níž jsem se bál přes rok vkročit a marně hledám důvod své zbabělosti. Není tady nic, čeho bych se měl bát. Akorát jsem zbytečně rozsekal dveře na třísky. Mohlo to počkat na nový rok. Na zámečníky. Otřu si hřbetem dlaně vlhké čelo a postavím se na nohy. Ještě naposledy se rozhlédnu a ještě, že tak, pohledem totiž zavadím o roh papíru, který vyčuhuje zpod ustlané peřiny, asi tam musel sklouznout, když jsem si sedal. Sáhnu po něm, abych zjistil, že je to dopis nadepsaný mým jménem. Tak přece tady něco je. A leželo to tady celou tu dobu. Už se chystám obálku roztrhnout, když se ozve domovní zvonek. Zamračím se. Kdo to může být? Dneska a takhle večer? Strčím si dopis do zadní kapsy u kalhot a vydám se to zjistit.

„Můžu dál?" usmívá se na mě nejistě Veronika. „Nesu dary." Zamává mi před očima mísou salátu a talířem obaleným alobalem. Hádám, že pod ním budou řízky. Ustoupím stranou, aby mohla projít.

„Tys vařila?" Co si pamatuju, nebylo to právě její hobby.

„Zkusila jsem to. Ale za výsledek neručím."

Přesuneme se do kuchyně. Nika hned začne rozbalovat jídlo a začne ho chystat na talíře. Jeden z nich přede mnou přistane a já trocho zkoprněle zírám na tenký plátek obalený strouhankou. Jeden zvednu do vzduchu a uvažuju, kolik mohlo mít maso na výšku, než ho opatřila trojobalem.

„Je tam vůbec nějaký maso?"

„Tss. Jasně, že je. Ale tenký. Mám ráda tu smaženou strouhanku."

Uchechtnu se. „Málem jsem zapomněl, že jsme ti obalovali řízky vždycky na třikrát."

„Ty zase vybíráš ze salátu hrášek." Jo. To je pravda. Je fajn, mít tady zrovna dneska někoho, kdo mě tak dobře zná.