Princ na baterky

Jste marný

Aneta

Usadím se v šatně proti zrcadlu, zavřu oči a nechám maskérku, aby mi sundala klobouk i paruku a rozpustila vlasy. Zavřu přitom oči, abych zastavila slzy. Dneska mi to ani trochu nešlo. Pletl se mi text i nohy a za nic na světě jsem se nedokázala úplně soustředit. Už jsou to dva měsíce. Měla bych se nad to dávno povznést, jenže mi pořád tak strašně moc schází jeho hlas. A vůně a taky způsob, jakým mě líbal. Každý večer doufám, že se druhý den ráno probudím a ta tupá bolest a pocit prázdnoty v mém nitru tam nebude. A dnes byla o to větší tím, že mi tu ztrátu připomnělo datum v kalendáři. Štve mě to. Drásá mě to na úplné maximum, protože teď bych neměla truchlit. Za deset dní mě čeká premiéra. A dostala jsem nabídku hrát v televizi. Jasně, jde jenom o malou roličku v nekonečném seriálu, ale pomůže mi se zviditelnit tím správným způsobem. Ne jako články v bulváru.

„Mám tě i odlíčit?"

Trhnu sebou a unaveně se na Evu pousměju. „Ne. Zvládnu to sama. Děkuju."

Maskérka mi úsměv oplatí a zmizí si po svojí práci. Sice si tykáme, ale nijak zvlášť blízké si nejsme. Vím o ní jen tolik, že má dvě děti a je rozvedená. Není nijak zvlášť upovídaná, což mi aktuálně docela vyhovuje, nemám náladu na prázdno plkat už několik týdnů. Dost na tom, že se uměle usmívám na Ivetu doma. Nakydám si na vatový tampon odličovací mléko a začnu si z tváře stírat tlustou vrstvu líčidel. Odpoledne si mě Max pozval na kobereček. Určitě bude chtít slyšet nějaké vysvětlení. Upřímně nevím, co bych mu řekla. Přece dobře ví, co za tím je. Trochu se bojím, že mi tu roli kvůli tomu vezme. Cítím, že se mnou ztrácí trpělivost. A já to chápu. Vložil do mě spoustu důvěry a pokud zklamu, bude to i jeho ostuda. Navíc jsem ublížila jeho nejlepšímu příteli. Znovu. Nemá jediný důvod k tomu, být ke mně shovívavý. Do očí se mi nahrnou slzy. Jestli mě vyrazí, tak všechno to trápení bylo úplně zbytečné. Proč se prostě city nedají vypnout? Život by byl o tolik snazší.

***

Pár vteřin neklidně přešlapuju před jeho dveřmi, než se odvážím na ně zaklepat.

„Vstupte."

Opřu se do kliky a nervózně se na Maxe pousměju. Oplatí mi to, což mě trochu uklidní. Tiše za sebou zavřu a vydám se ke stolu za nímž sedí, oči má pevně upřené na monitor počítače a v ruce si pohrává s propiskou.

„Posaď se, jenom tady něco dodělám a hned se ti budu věnovat. Dáš si něco k pití?"

Nabízí mi pití? To neudělal ani, když jsem měla podepsat smlouvu. Teď je otázka, jestli je to dobře nebo spíš špatně.

„Ne, děkuju."

Pokrčí rameny a dál na něco mžourá na počítači. Neklidně se ošiju a rozhlédnu se kolem sebe. Jako vždycky tu vládne chaos. Všude se povalují faktury, scénáře nebo jiné důležité dokumenty, ale on se v tom zjevně vyzná, jinak by to přece dávno uklidil. Já bych takhle fungovat nedokázala. Zcela určitě bych něco ztratila nebo polila. Oči mi bloudí po písmenkách na nejbližším papíře a tep se mi instinktivně zrychlí, když zahlédnu jméno Robin Smutný. Lehounce, pokud možno nenápadně natahuju krk. Snažím se zjistit víc, ale přesně ve chvíli, kdy konečně dohlédnu na další text, se ke mně Max otočí čelem, shrábne papíry na jednu hromádku a odloží je stranou. Snažím se nevypadat příliš zklamaně, když to udělá a zadívá se na mě.

„Dneska ti to moc nešlo."

A je to tady. Přijdu o premiéru, dostane ji alternace. Sklopím provinile oči k zemi a mlčky přikývnu.

„Ale proto jsem s tebou mluvit nechtěl."

„Ne?" Překvapeně vzhlédnu.

Zhluboka se nadechne a promne si dlaní krk. Vypadá, že neví, jak začít s tím, co chce probrat. Zvláštní, myslela jsem, že něco takového se Maxovi nikdy stát nemůže.

„Už víš, kolik času ti sežere ten seriál?"

„Ehm, většinou budeme natáčet ráno, takže na mou práci tady v divadle by to nemělo mít vliv."

Váhavě a snad možná i trochu zklamaně přikývne. „Vedení schválilo finance na ten Robinův muzikál."

A sakra. Asi už tuším, kam míří. Taky to vysvětluje to jeho jméno na papírech v Maxově kanceláři. Vyschne mi v puse. Teď bych možnost napít se, bývala uvítala.

„A Robin trvá na tom, že jedna z rolí je napsaná pro tebe. Chce, abys tam hrála."

Chce, abys tam hrála. Ta jediná věta se mi vrací jako ozvěna. Do hlavy se mi nahrne veškerá krev. Cítím, jak mi hoří tváře. Proč nás chce takhle trápit? Dělá to proto, abych se vrátila? Možná. Jenže já nevím, jestli to chci. Když jsme byli spolu a všechno bylo zrovna v pořádku bylo to jako splněný sen, ale pak stačila jakákoli nedokonalost, nejistota a všechno se začalo strašně rychle hroutit. Vztah s Robinem mě dokázal celou pohltit, jenže toho někdy bylo prostě až příliš. Chtěl po mně víc, než jsem mu byla schopná dát. Nevím, jestli bych mu příště dokázala říct ne. Jestli bych se ho mohla znovu vzdát. Ještě pořád se cítím rozbitá z posledního rozchodu. Další už bych asi neunesla.

„Aneto, posloucháš mě?"

„Ehm. Jo, ale já... Nevím, jestli je to dobrý nápad."

„Myslím si to samé."

Zamračím se. „Tak proč mi tu roli nabízíš?"

Dlouhý povzdech. „Protože Robin si tam nikoho jinýho neumí představit. Stálo mě spoustu přesvědčování a podlejzání, aby se to představení mohlo hrát. Kdybych to teď zastavil, Robinovi už nikdo nikdy nebude věřit. Další šanci už nedostane."

Takže vlastně nemám na výběr. Buď na to přistoupím nebo jeho melodie nikdo nikdy neuslyší? Určitě by se dokázal prosadit i jinak, ale na to Robina až příliš dobře znám, abych věděla, že by to neudělal. On hudbu neskládá pro lidi, ale pro sebe. Nebo v tomhle případě pro mě.

„A kdy by se mělo začít zkoušet?" Třeba se z toho do té doby ještě nějak vylížu.

„Po premiéře."

Aha, tak to nestihnu. „A Robin tam..."

„Bude."

Naprázdno polknu. To nemůže skončit dobře.

„Ale režírovat to budeš ty nebo ne?"

Přikývne. „Robin si chce pohlídat jenom hudbu a zpěv, takže občas bude asi i na korepeticích spíš než na zkouškách."

I na korepeticích? Bezva. Ještě lepší. Nejen, že bude v hledišti, ale bude možná sedět v prťavý místnosti jen na délku paže ode mě a poslouchat každý zvuk, který vydám, každý nádech... To nedám. Copak se zbláznil?

„Můžu si to ještě promyslet?" Co chceš promýšlet? Z toho není cesta ven.

„Do zítřka."

Jenom? To ti můžu rovnou podepsat smlouvu.

Mlčky přitakám a zvednu se ze židle. Už jsem skoro u dveří, když mě Max ještě osloví jménem. Tázavě se po něm ohlédnu.

„Ty to dáš. Větší strach mám o něj. Tvrdí, že si nedělá žádné naděje na to, že vás to zase dá dohromady, ale já ho znám. Bude to pro něj těžký, ať se rozhodneš jakkoli, protože je zjevný, že ty se vrátit nechceš."

Nepopřu to, ale ani nepotvrdím.

Pomalu se zvedne na nohy, ruce zapřené o desku stolu a propaluje mě očima. „Nebo chceš?"

Smutně pokrčím rameny. „Někdy jo." Víc než cokoli na světě.

„Jste jeden marnější případ než druhej."

Díky, Maxi. Na to bych bez tebe nepřišla.