Pojď k nám.

11 3 8
                                    


Robin

„Zavíral jsem oči,

abych neviděl tvou tvář,

přikrýval si uši

abych neslyšel tvůj hlas.

Popíral jsem touhu,

a zapíral tak nás.

Odháněl jsem tě.

Jenže stejně tady stojím.

A ty mě vidíš. A slyšíš. A toužíš.

A já ti neumím říct ne. To se nezmění.

Nejsem z těch, co brečí,

Snad už natolik mě znáš,

Přesto mám slzy v očích,

Když se na mě usmíváš.

Mám s tebou velký plány,

Tak to nepokaž.

A neodháněj mě.

Protože tady stojím.

A ty mě vidíš. A slyšíš. A toužíš.

A já ti neumím říct ne. To se nezmění.

A ty mě vidíš. A slyšíš. A toužíš.

A já ti neumím říct ne. To se nezmění."

Mám úplně sucho v puse. Čelo se mi rosí potem a přes mžitky skoro nevidím. Maxovi ruce budou ještě asi pět vteřin bloudit klaviatuře uvnitř domu, ale mě to připadá jako celá věčnost. Pořád si nejsem jistý, jestli byl právě tohle nejlepší nápad. Nejsem zpěvák. Ale Aneta mě tak strašně moc přemlouvala, abych tu písničku dokončil a zahrál ji lidem, že jsem prostě neodolal. Měl jsem pocit, že jí to udělá větší radost než všechny dárky světa. Stojí přímo přede mnou, pusu si zakrývá oběma rukama a oči se jí nezvykle třpytí, tak hádám, že to vyšlo, ale nebudu mít jistotu, doku mi to sama nepoví.

„Robine," vydechne a doslova mi skočí kolem krku. „To je to nejhezčí, co pro mě kdy, kdo udělal."

Oddechnu si. Tak to vyšlo. Pevně ji sevřu v náručí a políbím ji na ucho. „Miluju tě."

„Já tebe taky." Zvedne hlavu a políbí mě na rty.

„A můžu jí teď už taky dát dárek nebo se budete eště pusinkovat?" ozve se Bára trochu otráveně. Neubráním se tlumenému smíchu a propustím Anetu ze sevření svých paží. Ale nerad. Odtáhne se a otře si uslzené oči. „Aby bylo jasno. Tohle si nemůžeš nechat pro sebe. Měli by to slyšet úplně všichni."

Než stačím namítnout, že jsem to nesložil pro všechny, ale pro ni, už se objímá s mou neteří. Bára jí dává dárkovou taštičku s náhrdelníkem z korálků, který jí sama navlékla. Vtipné je, že ty korálky dostala k osmým narozeninám zase ona od Anety v červnu. Takhle spokojená nebyla od té doby, co Monika onemocněla. A já vlastně taky ne. I když, já jsem možná nebyl takhle spokojený nikdy. Aneta jako by z našich životů odehnala všechny stíny. A já idiot se s ní málem rozešel, protože je herečka. Až mnohem později jsem si uvědomil, že mi divadlo vlastně celou dobu scházelo. Měl jsem rád jeho vůni a atmosféru. To napjaté čekání na chvíli, kdy se roztáhne opona a ze všeho nejvíc mi chyběla možnost sdílet svou hudbu. Když jsem tuhle písničku nechtěl nikomu hrát, bylo to jenom proto, že byla příliš osobní. Nechtěl jsem se tak odhalovat před cizími lidmi. Měl jsem pocit, že do toho nikomu nic není. Ale dnes tu nikdo cizí nebyl. Později to budu muset Anetě vysvětlit.

***

„Vstávej, jsme doma," zašeptám jí do ucha. Báru už jsem odnesl do postele, ale s ní bych si kvůli té hloupé přerostlé růži neporadil. Budu ji muset ostříhat. Nebo bych si mohl najmout zahradníka, aby se mi staral o zahradu, stejně mě to nebaví. Zamručí a její řasy se zachvějí, než otevře oči a zívne.

„Už jsem zapomněla, jak je ta cesta dlouhá."

„Nebyla by, kdybys cestou nenaplánovala horskou tůru."

„To nebyla horská tůra, ale výlet."

„Byl by to výlet, kdybysme dvě hodiny nebloudili po lese a šli značenou cestou, jak jsem chtěl."

Zamračí se. „Už zase začínáš?"

„Pojď do postele," navrhnu smířlivě a kývnu hlavou k domu.

„Nejdřív si dám sprchu, postel až potom." Nemotorně se vyhrabe z auta a zamíří ke vchodovým dveřím.

„Jak chceš." Jdu za ní a v duchu plánuju, jak se k ní přidám. Ve sprše to bude naše malá premiéra. Trpělivě čekám až si zuje boty, v kuchyni se napije vody a sleduju jí, jak se v ložnici svléká. Když nakonec odchází jen kalhotkách a podprsence do koupelny, dopočítávám jednotlivé vteřiny, než zaslechnu zvuk tekoucí vody. Vyskočím a skoro doběhnu ke dveřím, vezmu za kliku a ... Je zamčeno? Proč se do prdele zamyká? Zklamaně se došourám zpátky do ložnice, chytím do ruky pyžamo a jdu se naložit do vany o patro níž.

Nijak zvlášť mě nepřekvapí, když je pokoj po mém návratu pořád prázdný a voda pořád teče. Dlouho jsem se dole nezdržel. Bál jsem se totiž, aby neusnula dřív, než se vrátím. Zjevně zbytečně. Posadím se na postel, zády se opřu o její čelo a bez zájmu kloužu palcem po displeji telefonu, abych si ukrátil čekání. Voda zmlkne. Po chvíli cvakne zámek i klika a chodbou se nesou tiché kroky. Aneta se na mě unaveně usměje, než za sebou zavře dveře ložnice. Dneska to bude rychlovka, jinak mi u toho zase usne. Lehne si ke mně na postel zhasne lampičku a stulí se mi do náruče s hlavou na mém hrudníku.

„Dobrou."

Zamračím se. Jak dobrou? On nebude sex? Přejedu jí dlaní po zádech až k zadečku, jemně ho stisknu a druhou rukou najdu její ňadro, abych s ním udělal totéž.

„Robine jsem strašně unavená," zamručí.

„A já zase strašně nadrženej. Už to bude skoro tejden." Mám pocit, že mi praskne. Kdyby se ke mně aspoň tak nemačkala.

„Copak můžu za to, že jsem to dostala?"

„To jsem neřek."

„Ale znělo to tak." Teď zní, že už je docela vzhůru. Pohrávám si s myšlenkou ji naštvat, abych si ji pak mohl udobřit.

„Anet," oslovím ji vemlouvavě a strčím ji ruku mezi nohy. Trochu otráveně zavrčí, ale nedotáhne se. Skloním se, abych ji políbil a vyjde mi vstříc. Jazykem se jemně otře o můj. Mám vyhráno. Otočím ji na záda a rty začnu bloudit po jemné kůži na jejím krku. Tiše zasténá. V tom místnost ozáří ostré světlo z chodby. Zamžourám směrem ke dveřím, stojí v nich Bára s plyšákem v ruce a vzlyká. Do hajzlu. A je to v prdeli. Frustrovaně vzdychnu, odtáhnu se od Anety a udělám jí místo mezi námi.

„Tak pojď k nám."

Princ na baterkyDonde viven las historias. Descúbrelo ahora