Princ na baterky

Jednorožec

Veronika

„Ty máš ale drzost," zavrčím mezi dveřmi na Richarda. Potom co se objevilo na internetu bych se s ním už měla bavit jen skrze jeho právníka, ale asi jsem v tom kómatu nějak změkla nebo co, protože když začal škemrat a omlouvat se, zmáčkla jsem bzučák a pustila ho do domu. Teď stojí proti mně, tváří se jako hromádka neštěstí a modré oči má sklopené k zemi. Nikdy jsem ho takhle neviděla. Vždycky to byl chlap jako hora se srdcem na dlani a širokým úsměvem na rtech. Myslím, že to byl právě jeden z důvodů, proč ho Monika tak moc milovala. Neznala jsem menšího sobce, než byl on. O to míň mi k němu sedí události posledních dní.

„Nevěděl jsem, že je ta ženská od novin. Přísahám."

Zamračím se. „Jak to myslíš? Ona ti to neřekla?"

„Můžu dál? Nechci to řešit tady na chodbě."

Ušklíbnu se, ale ukročím stranou, nechám ho projít a zavřu za ním dveře. „Dáš si něco k pití?"

„Máš whiskey?"

„Lituju, alkohol nevedu, ale můžu ti nabídnout džus nebo kafe."

„Vlastně je to dobře, nebejt chlastu, nikdy by se to nestalo," vzdychne a prohrábne si rukou krátké blond kučery. Trochu připomíná toho herce ze seriálu Mentalista. Vždycky to tak bylo, jenže dneska mu chybí jeho přirozená nonšalance a nadřazenost. Takové to cosi, co ve vás vyvolávalo dojem, že ať se chystáte říct cokoli, on už to dávno ví. Má teď v pohledu cosi těkavého a strašlivě smutného. Jako ztracené dítě. Přesně tak se určitě díval Petr Pan na Wendy, když ji poprvé uviděl. Jako Richard na mě právě teď. Nevím, proč se mi z toho začal trochu tenčit dech. Známe se už roky. Nikdy mě k němu nic vyloženě netáhlo. Nebyl dokonce ani můj typ. Na to vypadal vždycky až příliš andělsky. Nevinně a obětavě. Jenže ta rozervanost v jeho pohledu a utrápený výraz tváře jako by ho úplně proměnili. Byl to pořád ten stejný modrooký archanděl, ale archanděl, který padl. Dokonalost je pryč. Vítej přitažlivosti.

„Takže džus?" Přikývne. „Posaď se." Mávnu rukou k obývacímu pokoji a sama se vydám do kuchyně, abych nám oběma nalila po sklenici mulťáku. Když se objevím mezi dveřmi, vzhlédne a plaše usměje. „Děkuju."

Posadím se na křeslo naproti němu. „Tak povídej."

Dlouze zafuní nosem. „Trochu jsem se po té návštěvě u Robina napil." Usrkne si džusu a po očku se podívá, jak reaguju. Mlčky přikývnu, že chápu. Nebýt alkoholik, asi bych si na jeho místě taky přihnula. A dost. Byly doby, kdy jsem tak vlastně řešila skoro všechno.

„A pak se tam objevila ta ženská. Taky měla blbej den. Dali jsme se do řeči. Slovo dalo slovo, padlo ještě pár panáků a najednou jsem byl u ní doma a svlíkal jí kalhotky."

Další detaily slyšet asi nepotřebuju.

„A kdy přesně jsi jí začal vyprávět o tom, že máš dceru? Před nebo potom, co jste si to rozdali?"

„Potom."

„Proboha proč?" Spíš jsem čekala, že si pustil pusu na špacír před tím, protože se potřeboval někomu svěřit. Ale ne, on to udělal potom, namísto aby si vzal její číslo, vypadnul a už jí nikdy nezavolal. Jo, to se Richardovi vlastně dokonale podobá. Už ho zase poznávám. Jenom slušňáci zůstávaj až do rána. A ty největší dokonce udělaj i snídani. Je to ohrožený druh, něco jako jednorožci, ale občas se někde objeví.

„Zrovna jsem dělal snídani." Ty vole, sedím v obýváku s jednorožcem!

„V televizi běžel jeden z těch pořadů z devadesátek. Nějaká estráda. Silvestr, Novoty nebo tak něco a byla tam Gigi. No a ona se rozpovídala o tom, jak strašně jí mrzí, jak to sní dopadlo. Že začala pít a kde dneska je asi konec jejím dětem, že se určitě odstěhovaly někam do ciziny a mě to prostě nějak samo ujelo."

„Tak jsi debil?" vyjeknu a praštím skleničkou s džusem o stůl, až oranžová tekutina vystříkne ven a pokropí jeho dokonale vyleštěnou skleněnou desku.

„Posral jsem to. Proto jsem tady. Abych se omluvil. Snažil jsem se volat Robinovi, ale nebere mi to. Ani se nedivím. Tobě by mohl."

„Proč myslíš?"

„Jsi jeho snoubenka."

Zavrtím hlavou. „Už ne."

„Ale říkal, že ho budeš u soudu zastupovat."

„To se přece vzájemně nevylučuje," odtuším s až příliš strojeným úsměvem v marné naději, že ho to odradí od dalších otázek. Nechce se mi o tom mluvit s terapeutem, natož s ním.

„Co se stalo? Byli jste přece pár snů. Jeden za druhého jste skoro dokončovali věty."

Neubráním se hořkému pousmání. Kdeže ty časy jsou? A existovaly někdy skutečně vůbec? Občas o tom pochybuju, když Robina slyším mluvit o Anetě. Nemá ani tušení, jak moc se výraz jeho tváře mění, když se to děje, jak zjihne barva jeho hlasu nebo jak se mu třpytí oči.

„Prostě už je to pryč. Moničina smrt nás oba změnila."

„Mrzí mě, že jsem tady nebyl."

V očích se mu zalesknou slzy. Rychle zamrká, abych si toho nevšimla. Jenže to mě podceňuje. Málokdo si dokáže tak dobře všímat, jako já. Je to schopnost, kterou jsem si osvojila už jako dítě. Byl to jediný způsob, jak se vyhnout otcovým špatným náladám nebo jak rozpoznat ty dobré a ukrást si trochu jeho pozornosti. Dokázal mě někdy rozmazlovat jako princeznu. Jen jsem musela přijít a zamrkat řasami v tu správnou chvíli.

„Chtěl bys se mnou zajít na hřbitov?" vypadne ze mě dřív než se nad tím stačím pořádně rozmyslet. Až tohle zjistí Robin, zešílí zlostí. Jenže já si prostě nemůžu pomoct. Zdá se, že nejen on má sklon sbírat zatoulaná koťata. Pardon, zatoulané jednorožce.

Richard polkne a přikývne. „Moc rád."