Princ na baterky

Udělám z nás rodinu

Robin

Seběhnu schody a než odjedu, rozloučím se s Bárou. Ani nezvedne hlavu od sešitu a jen cosi zamumlá. Zasteskne se mi po časech, kdy se bouřlivě loučila a zaplavila mi tvář milionem pusinek. Vyrostla. Kdy přesně k tomu došlo? Kdy jí začalo záležet na názorech kluků ze školy víc než na mých? Potřesu hlavou a vydám se do garáže. Cvaknu do vypínače a chytím do ruky cíp černé plachty pod níž se skrývá můj nadupaný rudočerný supersport od Hondy. Plachta se s tichým šustěním snese k zemi a odhalí stroj, který mi dlouhé roky pomáhal zapomenout na mojí rozbitou rodinu. Mám ji od svých devatenácti let. Rok jsem se na ní proháněl na tajňačku a modlil se, aby mě náhodou nezastavili při nějaké té rutinní silniční kontrole a já nepřišel o papíry úplně. Pak mi konečně v autoškole přiklepli i Královskou skupinu a svou lásku jsem zlegalizoval. Už to sice nebylo tak vzrušující, ale o to víc jsem s ní trávil času. A o to rychleji jsem jezdil. Monika s Nikou to neměly rády. Byly obě přesvědčené, že se na ní jednou zabiju. I já jsem si to myslel. A pak Monika onemocněla a přestala to být legrace. Byl jsem poslední, koho Bára měla.

„Dlouho jsme se neprojeli, holka." Láskyplně ji pohladím po čumáku a do podbřišku se mi vkrade dobře známé šimrání. Je to sotva čtrnáct dní, co mi ji přivezli ze servisu z pravidelné prohlídky. Pomýšlel jsem tehdy spíš na to, že ji prodám. Teď jsem rád, že jsem na to zatím neměl čas. Otevřu vrata od garáže a odtlačím stroj na příjezdovou cestu vedle auta, která byla ještě na jaře zpola zarostlá růžovým keřem. Aneta ho ostříhala, protože už ji nebavilo vylézat z auta přes sedadlo řidiče. Zapomněla se novinářům zmínit, že je nejen chůva, ale taky příležitostná zahradnice. Už zase mám před očima tu rudou mlhu, kurva! Stisknu na klíčích automatické otevírání brány, zastrčím si je do kombinézy, nasadím si rukavice, helmu a s rukama pevně obtočenýma kolem řídítek se usadím na motorku. V tu chvíli už mě nic nemůže zadržet. Na to mám pod zadkem až moc koňských sil najednou. Po Praze se musím držet, ale sotva se dostanu na dálnici, nechávám auta za sebou. Kéž by to stejně fungovalo i s tím podělanym vztekem, který mě skoro dusí. Už zase mám pocit, že se mi život pomalu rozpadá pod rukama. Že je úplně mimo mojí kontrolu. Můžu si sebevíc nalhávat, že mi Richard Báru nevezme, ale pravda je taková, že je to její biologický otec, a jako takový dostane u soudu přednost. Mohl bych mít třeba tucet nejlepších a nejdražších právníků světa a stejně by to bylo k ničemu. Vždyť sociálka vrací děti i matkám závislým na drogách a on je doktor bez jediného škraloupu. Těžko mu bude někdo zazlívat, že zachraňoval životy, když matka jeho dcery umírala. To mu vyčítám jenom já. Jsem holt netolerantní kretén, co se neumí nadchnout pro vyšší dobro. Jenže jsem taky kretén, který dával jeho dceři to, co jí měl dát sám. Lásku, útěchu a bezpečí. Prudce zrychlím a motorka pode mnou hlasitě zařve. Měl bych myslet na to, že překračuju povolenou rychlost o víc než sto kilometrů v hodině, ale je mi to úplně u prdele. Ještě chvíli a budu v Německu. Navíc silně pochybuju o tom, že by náš policejní sbor měl jediný dost silný stroj potřebný k tomu, aby mě dohnali. Ačkoliv ty Bavoráky, co jsem nedávno někde zahlédnul, vypadaly slibně.

Měl jsem se s Richardem zkusit nějak rozumně domluvit, místo abych hned přešel do opozice. Jenže já byl nasranej ještě dřív, než s tou věcí vůbec přišel. A mohla za to Aneta! V duchu se vracím k tomu okamžiku, kdy jsem rozklikl doprovodný článek k té tiskovce a zrychlí se mi vzteky dech. Seděli jsme s Nikou v restauraci a čekali až nám přinesou pozdní oběd potom, co jsme společně likvidovali škody způsobené zedníky v její nové kanceláři a taky v kanceláři bezprostředně pod ní. Těšil jsem se, že si trochu vylepším náladu, až se kouknu na fotku svojí holky a místo toho jsem zjistil, že žádnou holku nemám. Jídlo mě už nezajímalo. Omluvil jsem se, zaplatil útratu za sebe i Niku a vyrazil domů. Praha byla jako obvykle mezi druhou a třetí už pěkně zasekaná, což člověku na náladě taky nepřidá. Richard byl se svým překvápkem už jen pověstnou třešničkou na dortu.

Z krajiny kolem se už před nějakým časem stala jenom barevná jednolitá šmouha, kde teď jednoznačně převládají různé odstíny oranžové. Brzy bude tma. A já budu muset doplnit benzin a otočit to zpátky. Nakonec tomu všemu stejně neuniknu, kdybych jel třeba až na kraj světa. Moje holky by mi začaly chybět. Kurva! Znovu jsem si vzpomněl na to, že Bára s námi asi už dlouho nebude. Nedovedu si představit, že bych bez ní trávil Vánoce. Uvědomím si, že se mi krátí dech. Začínám panikařit. Instinktivně uberu plyn, a dokonce zajedu ke krajnici, abych si sundal helmu, protože se mi dělají mžitky před očima. Slezu z motorky, pověsím helmu na řídítka a opřu se dlaněmi o kolena. Srdce mi tluče jako splašené, nemůžu se nadechnout a mám co dělat, abych sebou nešvihnul o zem. Co se to se mnou děje? Nedostatek tekutin. Málo jsem dneska pil. To bude určitě tím. To vědomí mě trochu uklidní a podaří se mi díky tomu zase nabrat dech. Tiše se zasměju. „Jsi debil, Robine, viď? Takhle se vyděsit pro trochu dehydratace."

O hodinu později už halí krajinu kolem mě tma. Poslední zbytky rudooranžového slunce nechávám za zády, a mířím s plnou nádrží a napůl vypitou lahví vody domů. Myšlenky se mi motají jedna přes druhou. Proplétají se jako klubko hadů a události dnešního dne se vpíjejí jedna do druhé. Dávno nejsou celistvé, už tolikrát jsem je otočil z různých úhlů, že tak prostě nemohly zůstat. Zbyly po nich jen obroušené fragmenty. Jednotlivá slova. Pocity. Vztek. Tiskovka. Bolest a znovu vztek. Strach. Aneta. Chůva. Bára. Richard. Otec. Další strach. Vánoce. Rodina. Chůva. Aneta. Strach. Rodina. Vánoce. Bolest. Strach. Otec, otec... To já jsem její otec! Mnohem víc než on. Lepší než on.

A je to tady zase. Mžitky před očima. Do prdele! Srdce se mi prudce rozbuší a mám dojem, že mi končetiny právě vypověděly službu. Ruce mám jako z rosolu. V očích mě štípou slzy. Uši mi zaléhají. Do hajzlu, já nemůžu zastavit! Nejde to! Dýchám mělce, víc nemůžu. Musím se sebrat, uklidnit se. Počítám do deseti, pak do dvaceti a najednou je to všechno zase pryč. Jsem v pořádku. Jenže jsem málem nebyl. Tohle nebude dehydratace. Možná bych se měl stavit u doktora, aby mi změřil tlak a udělal nějaké testy.

Pár desítek kilometrů se zaobírám možnou diagnózou, od té nejbanálnější až k té nejhorší, ale po nějaké době se moje myšlenky stejně zase vrátí k Anetě. Nechci, aby si okolní svět myslel, že je svobodná. Je totiž moje. A nejradši bych to osobně zařval na každýho chlapa, kterej na ní někdy bude v hledišti divadla v budoucnu viset očima. Musím si ji k sobě nějak připoutat, potřebuju dát jasně najevo, že už není k mání. A taky to udělám! Hned zítra vyrazím do zlatnictví. Udělám z nás rodinu. Nikdo už pak nebude pochybovat o tom, ke komu Aneta patří. A kurva seru na všechny ty kecy o tom, že dostala hlavní roli jenom kvůli mně. Je to kravina a všichni to pochopí ve chvíli, kdy ji uvidí hrát.