Princ na baterky

Věřím v nás

Aneta

Neřídila jsem už tak dlouho, že kdyby nebyla dálnice skoro prázdná, budou na mě ostatní řidiči troubit, že zdržuju provoz. Předjíždějí mě dokonce i kamiony. A to není naštěstí ani sníh ani námraza. Díky bohu za vánoční oblevu. A díky babi, že mi půjčila svého milovaného kodiaka. A taky našim, že nedělali scény. Táta sice trochu mrmlal cosi o tom, že se zabiju kvůli nějakému ignorantovi, který si mě nezaslouží, ale v odjezdu mi nakonec nebránil. Nejvíc ho na tom všem štvalo, že jsem jim nechtěla říct, o koho jde. Teda jim... Babi jsem to řekla. Doslova to ze mě vymámila, protože okamžitě poznala, že něco není, jak má být. Odolávala jsem docela dlouho, přestála jsem večeři, a dokonce i dárky jsme si rozdali, pak si mě odtáhla stranou a já jsem se rozbulela jako malá holka. Nějaký čas zabralo, než jsem rodiče přesvědčila, že prostě musím odjet, takže nakonec jsem vyrazila až po desáté hodině. Robin by tu cestu dal do hodiny. Já jedu jako posera, takže je už kousek po půlnoci, když konečně zastavuju před jeho domem. V ložnici se svítí. Měla jsem mu aspoň zavolat. Přinejmenším by mi řekl, jestli náhodou nestojím v nějaké rezidenční zóně. Ale co, v nejhorším to vyběhnu přeparkovat. Na Štědrý večer to určitě nikdo kontrolovat nebude. Ačkoli on už je vlastně Boží hod.

Přeběhnu chodníček a cestou doluju z kapsy u bundy klíče, které jsem po premiéře dostala slavnostně zpátky. Sice nemrzne, ale teplo tedy vypadá jinak. Skopnu z nohou béžové válenky, odhodím stranou načechranou zimní bundu, proběhnu kuchyní a v chodbě se překvapeně zastavím, když zahlédnu rozsekané dveře. To vypadá, že Robin se rozhodl jednou provždy vyřešit problém s chybějícím klíčem. Pokrčím rameny, vyběhnu schody, a protože vím, že nespí, vrazím do jeho ložnice, jako velká voda. Sotva ho uvidím sedět na posteli se slzami v očích, hrkne ve mně.

„Co se stalo?" vypadá tak zničeně. Doufám, že to není kvůli tomu, že jsem nezavolala.

„Aneto? Co? Jak?" blekotá zmateně a hrne se ke mně. Roztáhne paže, obejme mě a mačká. Tvář tiskne k místu, kde mi rameno přechází v krk a celý se trochu třese. Tohle nebude z radosti, že mě vidí.

„Robine, co je ti?" Pohladím ho po vlasech. Trochu se odtáhne a pátravě se na mě zadívá.

„Jak to děláš, že se objevíš vždycky, když tě nejvíc potřebuju?"

Nechápavě zamrkám. „Pojď si sednout." Táhnu ho k posteli a sama se posadím vedle něj. Skloní se a zašátrá rukou po zemi. V dlani se mu objeví popsaný papír a nějaký dokument. „Nechala tam dopis a rodný list. Richard byl celou dobu v právu. To ona nechtěla, aby šel na pohřeb, aby s ní byl a..." škytne. Teď už tomu rozumím.

„Ššš, přece jste se nakonec domluvili. Dopadlo to dobře."

Přikyvuje. „Ale my dva..." Škyt. „My dva jsme mohli být spolu."

„Vždyť jsme." Ještě, že mě babi donutila sem jet a Robin na to nemusí být sám. Nikdy bych si to neodpustila.

„Aneto," vydechne a přitáhne si mě k sobě na klín. Svírá mě v náručí a roní mi slzy do trička. Hladím ho po vlasech a tisknu si jeho hlavu na prsa. Lehounce se spolu pohupujeme v ne úplně pravidelném rytmu.

„Zazpívej mi něco," zaprosí.

„Ale co?" Vážně mě nic nenapadá. Jinak bych spustila okamžitě.

„To je jedno. Potřebuju slyšet tvůj hlas."

„Jsou v nás ty první stisky pout,
jsou v nás, těm nelze uniknout
Jak dřív – stejný pláč,
stejný smích
Jsou v nás ta první jiskření,"

„... jak víš, to zítřek nezmění,
je v nás první žár, první hřích"

Tiše se zasměju. „Moc brzy. Dracula se přidá až v další sloce."

„Já vím. Ale chtěl jsem to zazpívat s tebou." Políbí mě na krk. „Rád s tebou zpívám. A ještě radši tě poslouchám."

„Tak proč si sám nechceš zahrát Oberona. Víš, jak by nám to na jevišti slušelo?"

„Špatně to chápeš. Rád zpívám s tebou, když zpíváš, jenom pro mě. Líbí se mi, jak to zní, když se naši hlasy prolnou a narážejí jeden na druhý. Je to pro mě intimní chvíle a nechci se o ni s nikým dělit."

Páni! To je... Podivně krásná úchylka. „Co na to říká tvůj terapeut?"

„Je spokojený, protože jsem nespokojený a dál mu platím za sezení, když tě nějaký čas neslyším, nevidím," nasaje do nosu vzduch a slastně jej vydechne. „Ani necítím."

„A přitom by stačilo si se mnou zazpívat," vrtím pobaveně hlavou. Chytí mě za bradu a zvážní.

„Máš zvláštní schopnost být se mnou vždycky v pravý čas a vybrat tu nejvíc klišoidní skladbu s ohledem na situaci, kterou mám navíc nějakým způsobem spojenou s mámou. Jak to děláš?"

Obočí mi lehounce poskočí vzhůru. Vůbec mi nedocvaklo, že tu písničku, kterou hráli v rádiu cestou sem, zpívala i Gigi, prostě jsem jen hledala povědomou melodii, k níž znám slova, a která nebude příliš veselá. „Nemám tušení."

„Ale já jo."

„Hm?"

„Jsi anděl, a přišla jsi mě sem na zem zachránit."

„Jsi věřící?" To mi nějak uniklo. Skoro se za to stydím, dokud nezavrtí hlavou. Nijak zvlášť, ale věřím v tebe a v nás. Miluju tě." Nenechá mě říct, že k němu cítím totéž. Přitiskne své rty na mé a pak mi dovolí, abych mu postupně slíbala každou jedinou slzu, kterou dneska prolil. Naše milování tentokrát není nenasytné a dravé. Nehrajeme žádné hry. Spíš je to jako jedno dlouhé a nekonečné vyznání lásky beze slov. Jeden se nemůže nabažit doteků toho druhého a naše ústa se odtahují jen na nezbytně dlouhou dobu. Trhá mi to srdce a vlévá novou krev do žil zároveň. Ani nevím, kdy jsme nakonec usnuli, ale ráno jsme pořád ještě svírali jeden druhého v náručí.