Princ na baterky

Nemusíš mě krejt.

Robin

To je ale debilní hra. Vztekl zafuním a praštím s telefonem o stůl. Zlatej game boy. Na tyhle kraviny už jsem starej. Prohrábnu si rukou vlasy, vstanu z Bářiny židle, strčím si její telefon do zadní kapsy u kalhot a vydám se do obývacího pokoje. Holky se tam povalují na gauči a dívají se na Dobu ledovou.

„Jenom zajedu koupit pár věcí, chcete něco přivézt?" zalžu, protože nechci Anetě přiznat, že ve skutečnosti jedu za Maxem. Ten Freddyho snad dohraje a jestli ne, tak pojedu za Davidem. Ten by přinejmenším mohl znát někoho, kdo ano.

„Já chci brambůrky," hlásí se Bára. Jak jinak.

„A ty, lásko?" mrknu na Anetu. Podezřívavě si mě změří. Pod intenzitou jejího zeleného pohledu trochu znervózním a ošiju se.

„Zmrzku."

Uff! Je to v pohodě, nic netuší. Jenom se rozmýšlela, co by si nechala dovézt, uklidňuju se v duchu.

„Nějakou konkrétní příchuť?" zeptám se a uvědomím si, že vlastně nevím, kterou má nejradši. A to jsme spolu strávili většinu léta. Jenže já si toho, co si objednávala v cukrárně nebo restauraci nikdy moc nevšímal. Zastydím se. Možná bych měl být pozornější. A budu.

„Čokoládovou." Věnuje mi úsměv a pošle mi vzdušný polibek. Bára se hned opičí. Mávnu jim a naznačím mlasknutím pusy, že je taky obě líbám. Teprve pak se otočím na patě a vyrazím na návštěvu za Maxem.

„Jsi lůzr," směje se mi, když během deseti minut dokončí poslední level. Jeho poznámku ignoruju, sbalím telefon zpátky do kapsy a drcnu ho do ramene. „Máš to u mě."

„Někdy si to vyberu."

„A pamatuj. Anetě ani slovo."

Zavrtí hlavou. „Seš jako malej." To má pravdu. Chystám se ho nějak vtipně odpálkovat, když ucítím, jak mi v kapse vibruje pro změnu můj telefon. Sáhnu pro něj a zadívám se na displej. Nika. Zamračím se a vtáhnu dolní ret.

„Nevezmeš to?"

Očima se potkám s Maxovým přísným pohledem. Vím, co si myslí. Jenže já nemůžu jinak, proto přejedu palcem po zeleném sluchátku a mobil si přiložím k uchu. „Ano?"

„Robine, potřebuju, aby mě zítra někdo vyzvedl. Mohl bys?" Jde rovnou k věci.

„To už tě propustí?" V hlase mám víc paniky, než bych chtěl. Doufal jsem, že až si začne Nika zařizovat kancelář a bude vyžadovat, abych jí byl k dispozici, jak jsem slíbil, bude Aneta už příliš zaměstnaná v divadle. V září ji totiž čeká tiskovka a kostýmové zkoušky. Co vím, tak jí Max domluvil i pár rozhovorů s internetovými magazíny, které se zaměřují na muzikály a divadlo nebo kulturní dění v Praze. Nenapadlo mě, že to půjde tak rychle, vždyť je to sotva čtrnáct dní, co se probudila z kómatu.

„Ale jestli se ti to nehodí, objednám si taxi."

„Ne, ne. To... To je v pohodě," zalžu. „V kolik tě mám vyzvednout?" Pohledem uhýbám Maxovým vyčítavým očím. Tohle mi dá sežrat hned, jak položím hovor. O tom nepochybuju.

„V jednu. Slíbili mi ještě oběd, ale za mě si tu šlichtu mohli klidně nechat. Stejně se to nedá jíst."

Její poznámku nechám vyznít do prázdna a jen suše potvrdím, že budu čekat. Nika se rozloučí, ale já vyčkávám. Ne proto, že bych si s ní chtěl povídat, ale protože se mi nechce čelit Maxovi. Nakonec zavěsí, aniž se dočká odpovědi a já dál mlčky držím telefon u ucha. Teprve, když mě můj přítel chytí za zápěstí a dá mi tak jasně najevo, že ví, o co se snažím, zastrčím mobil zpátky do kapsy kalhot.