Princ na baterky

Datum v kalendáři

Aneta

„Ne, toho chlapce ti nedám. Náleží jen mě," oznámím a podle scénáře si k sobě přitáhnu jednoho z komparzistů.

Michal, můj herecký partner, přimhouří oči a zlostně máchne dlaní. „Nechceš mi ho dát, protože s ním máš pletky."

„Tvoje žárlivost je nesnesitelná."

„Dej mi toho chlapce a dokaž, že se mýlím."

„Ne!"

Teď by normálně přišla na řadu poměrně svižná písnička, kdy si bude Titanie s Oberonem ostře vyměňovat názory, ale tak daleko jsme se s korepeticemi ještě nedostali, proto tuhle část přeskočíme a já uraženě mizím ze scény. V původní verzi od Shakespeara nemá královna víl zdaleka tolik prostoru jako já v téhle. Což není jediná změna, a přesto se Robinovi s Maxem nějak podařilo nepokazit komediální pointu. Když jsem poprvé četla scénář, mohla jsem se potrhat smíchy a už se nemůžu dočkat, až budu zamilovaně trylkovat do ucha tomu chudákovi s oslí hlavou.

Teď mám v každém případě chvilku volno, protože příštích dvacet minut bude patřit jiným postavám. Dneska jenom zhruba sjíždíme text, po Vánocích už budeme zkoušet po skupinách a pak se to teprve bude „skládat" dohromady, abychom neměli zbytečné prostoje během zkoušek. Dopoledne pak budeme navíc třikrát do týdne nacvičovat choreografii. Je to trochu náročnější než My fair lady, ale šíleně se na to těším. S očima skloněnýma k textu přecházím po chodbě tam a zpátky než se přesunu do hlediště k ostatním. Ještě si chci v klidu přečíst příští repliku, když mě kdosi chytí za ruku a zatáhne do úklidové místnosti. Obklopí mě tma, ale nepotřebuju světlo, abych ho poznala.

„Robine, neblázni." Umlčí mě polibkem. Nedokážu mu ho nevrátit. Přitiskne mě ke dveřím, drží mi oběma rukama za zápěstí nad hlavou a z jeho zrychleného dechu odhaduju, že s líbáním hned tak nepřestane.

„Na to nemáme čas," špitnu, když mi rty přejede po citlivém místečku pod uchem. Tlumeně se zasměje. „To je jenom záloha."

„Záloha?" mumlám omámeně a vlastně už je mi jedno, že bych možná měla být dávno připravená v zákulisí nebo aspoň sedět v hledišti s ostatními, aby to nevypadalo, že se jich straním.

„Ehm." Vyhrne mi tričko a zuby mi přes krajku podprsenky jemně stiskne bradavku. Prudce se nadechnu a zatnu zuby, aby mi neunikl sten. Asi vteřinu na to se rozsvítí světlo. Zamrkám, abych rozehnala mžitky. Robin si mě prohlíží a cení zuby od ucha k uchu.

„Půjdeš ven první ty nebo já?"

To je všechno?

Přejede mi palcem po rtech a skloní se k mému uchu. „Zbytek dostaneš večer u mě."

„Tebe to baví, že jo?" šeptám skoro neslyšně.

„Vždyť tebe taky." Vlepí mi rychlou pusu, odstrčí mě stranou a je pryč dřív, než stačím cokoli namítnout. Zaraženě se dívám na zavřené dveře. Položím si obě ruce na tváře. Jsou horké. Musím být rudá jako rajče. Kruci. Tohle mi nemůže dělat.

***

Rozespale umlčím vibrování mobilu pod polštářem a tiše jako myška se sunu z postele. Už jsem skoro venku, když mi v pase přistane Robinova ruka. Bez větší námahy, ještě v polospánku, si mě přitáhne zpátky do vyhřátého hnízdečka a přitiskne mi rty na krk. „Zůstaň ještě chvilku." Na kůži mě škrábou jeho odrostlé vousy. „Víš, že to nejde."

„Natáčení máš až od šesti."

„Robine, nezlob," zaprosím a pokusím se mu vymanit.

„Nezlobím. Je blbost jezdit odsud o hodinu dřív oklikou přes Vinohrady, aby tě náhodu někdo nazahlídnul ve špatný tramvaji."