Princ na baterky

Zabila jsem nás

Aneta

S očima dokořán zírám na přibouchnuté dveře před sebou. Takhle jsem to přece nechtěla. Měli jsme si v klidu promluvit. Jak se stalo tohle? Naprázdno zvednu do vzduchu zatnutou dlaň, abych ji po chvíli spustila znovu podél těla. To těžko spravím omluvou. A chci to vůbec? Možná jsem v rozčilení řekla a udělala přesně to, co bylo třeba.

Když Iveta odpoledne říkala, že jsem si neměla začínat s Robinem, nebrala jsem to moc vážně, ale pak se mi ta slova pořád vracela zpátky. Vtírala se do každé mojí myšlenky. Nemohla jsem je dostat z hlavy. Byl na nich totiž velký kus pravdy. Robin přece nemohl za to, kdo je jeho máma. To já si vybrala jeho ne on ji. Věděla jsem do čeho jdu. A stejně mě to zaskočilo. A pak tady byla ta jeho nenadálá majetnická posedlost. Když začal mluvit o svatbě, opravdu mě vyděsil. Necítím se na takový závazek. Vždyť jsme spolu jen pár měsíců. Ještě letos v lednu jsem si nedovedla představit, že bych měla s nějakým chlapem chodit, natož s ním žít, a přesto jsem se k němu prakticky nastěhovala sotva jsme se dali dohromady.

Miluju ho. Vím, že ano, ale rozhodně ne víc než sama sebe. Je to špatně? Nevím. Možná. Z nitra domu se ozve rána a dveře se zachvějí. Musel do nich praštit. Měla bych odejít, a ne tady mlčky postávat a čekat, že se stane nějaký zázrak. Že přijde znamení shůry, které mi v tom zabrání, jenže se k tomu nemůžu donutit. Posadím se na schody, obejmu se pažemi a zadívám se do prázdna. Nepláču, chtěla bych, protože je mi mizerně. Určitě by se mi ulevilo, ale nějak to nejde. Začíná být chladno, je mi to fuk.

Stmívá se a já tady pořád sedím.

Nad chodníkem se rozblikají pouliční lampy, než se docela rozsvítí. Tma už úplně pohltila temné kouty, kam jejich světlo nedosáhne, přesto se nedokážu pohnout z místa.

Byla to chyba. Neměla jsem to dělat. Určitě bychom to nějak překonali. Robin by se časem zklidnil, bulvár by dal taky pokoj, za pár let bych si ho třeba vážně vzala a kdoví, třeba bych si pořídila i jedno nebo dvě děti. Vstanu a už natahuju ruku ke zvonku, když zaslechnu klavír. Hraje tu stejnou smutnou a táhlou melodii jako tu první noc, kterou jsem strávila v tomhle domě. Tóny mi připadají stejné, a přesto se mi teď skladba zdá tak nějak bolavější.

Pravdivější.

Ostřejší.

Jako by se mi zarývala až hluboko do srdce. Každá pomlka je delší, ale ticho je v tu chvíli tak hlasité, že mám chuť si zacpat uši a řvát. Neudělám to. Namísto toho se konečně rozbrečím. Bezhlesně. Je po všem. Zabila jsem nás. Teď už můžu odejít.

Ne, musím odejít.