Překvapení!

11 3 2
                                    

Aneta

Nežeru mu to! Ani náhodou. Něco s ním je. Nejradši bych ho chytila za ramena a třásla s ním tak dlouho, dokud mi to nepoví. Jenže se bojím, že bych z něj spíš vytřásla duši.

„Babi, měl před tebou děda někdy tajemství?" zeptám, když v neděli večer společně povlékáme postel v čerstvě opuštěném pokoji.

„Docela určitě," odvětí s úsměvem a natřásá přikrývku.

Zastrčím si za uši pramínek vlasů, co se mi uvolnil z copu. „A tobě to nevadilo?"

Vzdychne, uhladí ustlanou postel a chytí kolem ramen. „Máš pocit, že ti Robin něco tají?"

„Chová se divně," připustím.

Babi se tiše uchechtne.

„To není k smíchu," upozorním ji podmračeně.

„Vlastně trochu jo. Na jaře měl totiž Robin stejný pocit z tebe."

A oprávněně. Tehdy ještě neměl nejmenší tušení, čím se chci jednou živit. Možná mám důvod se začít bát.

„Cos mu na to řekla?"

„Že jestli nějaký tajemství máš, povíš mu o něm, až budeš sama chtít. A to samé doporučuju i tobě."

„Jenže co když je to něco, co se mi nebude líbit, a právě proto mi o tom nechce říct."

Babi vzdychne. „O důvod víc se o tom nikdy nedozvědět. Myslíš, že děda byla svatej? Že nikdy neudělal žádnou botu?"

„To jako, že měl jinou ženskou?" Nedovedu si představit, že by mu to zrovna babi trpěla. Na to neměla povahu.

Zavrtí hlavou. „Ne, tvůj děda byl specialista na investice. Byl hrozně naivní a naletěl každýmu podvodníkovi, kterýho potkal. Stálo ho to dost peněz a myslel si, že o tom nevím. Myslím, že měl strach mi to přiznat, protože přede mnou nechtěl vypadat jako hňup. Tak jsem ho nechala přitom, že o ničem nevím."

„Ale nevěru bys mu netolerovala?"

Zamračí se. „Proč myslíš, že by ti měl bejt Robin nevěrnej? Vždyť ten kluk se v tobě vidí, Anetko."

Ošiju se. Nevím, jak to vysvětlit. Je to spíš pocit než podezření. Nejdřív nepřijel na noc a napsal jen textovku, pak zkoušel v posteli experimentovat a navrch se pohádal s Maxem a nechce mi říct proč. On a s Maxem. Ti dva se snad ani hádat neuměli. Co vím, nepohodli se jenom jednou, a to kvůli mně. Jenže ani tenkrát se nehádali. Robin prostě Maxe odstřihl.

„Já nevím," špitnu.

„Asi je na čase, abyste se vrátili do Prahy?"

Nakrčím čelo. „Cože?" Ona nás tu nechce? Proč?

„Protože tohle jeho pendlování vám nedělá dobře. Ty nemáš celý dny nic pořádnýho na práci a vymýšlíš hlouposti a on tráví hodiny ježděním tam a zase zpátky."

Na tom něco je. „Ale já jsem tady s tebou ráda. Za dva týdny půjde Bára zase do školy a pak se uvidíme kdo ví kdy."

„Jsem přece zvaná na premiéru."

„Ta je v listopadu."

„Uteče to jako voda, uvidíš."

Frustrovaně vzdychnu. „Bára je tady taky spokojená."

„Bára se spokojená všude, kde je spokojenej Robin a ten by zase udělal první poslední, abys byla spokojená ty."

Dostala mě. Na to nemám odpověď. „Tak dobře, ale až po oslavě." Za deset dní mám narozeniny a pozvala jsem sem každého, koho mám ráda. Iveta i David už slíbili, že dorazí. Max taky a naši by přijeli i kdybych je nezvala, což bych nikdy neudělala. No a Patricie s babi už tady jsou. Bude to prima.

***

Dorazili všichni. Spokojeně popíjím bílé víno a pozoruju Ivetu, která právě na trávníku poskakuje s Bárou do rytmu hudby. Už se šeří. Na obloze vyskakují jako třpytivé korálky první hvězdy. Brzy se bude krájet dort a mě začíná být pomalu líto, že už bude po všem. Že dnešní den končí. Mít narozeniny na konci léta sebou nese určitou nostalgii.

„Měla by sis jít taky zatancovat, dokud se hraje," ozve se vedle mě Patriciin napjatý hlas.

Zamračím se na ni. „A proč by se mělo přestat?"

Mávne rukou směrem dovnitř. „Protože až tam ti inženýři s těma kabelama skončí, půjde veškerý stereo do háje. Vypálí pojistky. Už dvakrát vyhodili vnitřní okruh."

„Cože?" Jaký inženýři a jaké kabely? O čem to mluví?

„No jenom se běž podívat, co tam to tvoje princátko vyvádí. A ty jeho kamarádičkové s nim."

Princátko říkala Patricie Robinovi od chvíle, kdy zjistila, čí je to syn. Gigi pro ni byla prostě Sněhurka, a tak její syn nemohl být nic jiného než princ. Bála jsem se, jak na to Robin zareaguje, když ho tak oslovila poprvé, ale z nějakého důvodu mu to přišlo vtipné. Mě ne. Jenže Patricii to bylo fuk. Vlastně ne, nebylo jí to fuk, měla škodolibou radost z toho, jak strašně moc mě to štve.

Bez rozmýšlení vykročím k domu, ale mezi dveřmi mě zarazí David.

„Kampak oslavenkyně? Za chvilku se bude krájet dort a bouchat šampus. U toho bys neměla chybět." Opírá se o zárubeň a roztahuje se přes celý vchod tak, abych nemohla projít skrz. Na tváři mu pohrává podivně strnulý úsměv. Jak se tenhle člověk může živit herectvím?

„Co se tam děje?" Kývnu bradou směrem do nitra domu.

„Co by. Nic."

Napřímím se a založím si ruce na prsou. „Co jste tam provedli? Pat říkala něco kabelech a pojistkách, jestli spálíte hlavní jistič, tak-"

Než to stačím doříct, v chodbě se objeví Robin a hned za ním Max. Ještě mě nevidí, ale já zřetelně slyším, jak Max říká, že se ta holka zblázní. To myslí nejspíš mě. Skutečnost, že oba ztichnou, sotva si mě všimnou, mi to jen potvrzuje.

„Hm, lásko. Co ty tady? Neměla by být s ostatníma venku a bavit se? Máš narozeniny."

Váhavě přikývnu a důvod, proč se snažím dostat do domu, si nechám pro sebe. Zjevně mi chystají nějaké překvapení, o kterém nemám vědět a nechci jim to zkazit, ale taky už se nemůžu dočkat, až zjistím, o co jde.

„Tak pojď," mrkne na mě Robin, chytí mě kolem ramen a vede zpátky na zahradu pro hosty, kde to voní grilovaným masem, které táta už pár hodin trpělivě otáčí pro všechny přítomné. Dnes jsou jedinými hosty penzionu účastníci mojí oslavy, takže se o soukromí starat nemusíme. Do sadu nevede ani elektřina, ale tady je i venkovní kuchyňka s teplou vodou, kde si člověk může umýt ruce a dvě reprobedny, které visí na zdech domu. Právě z nich se ještě před chvilkou linula taneční muzika, na kterou Bára s Ivetou tak zapáleně tancovaly. Pat mě obdaří významným pohledem a ústy naznačí slovo inženýři. Pokrčím rameny. Asi o tom jejich překvapení nic neví.

„Hodně štěstí, zdraví," ozve se mi za zády, ohlédnu se tím směrem a vidím babi Danu, která nese dort s obrázkem notového klíče a obrovským množstvím plápolajících svíček. Ustoupím stranou, aby mohla projít a položit dort na jeden ze zahradních stolků. Postupně se k jejímu zpěvu přidávají všichni přítomní a mě se do očí nahrnou slzy. V posledních letech jsem narozeniny moc neslavila, teď vůbec nechápu proč. Je to skvělý.

„Tak už je sfoukni a něco si přej," vypískne Bára nedočkavě.

Přeju si, aby bylo všechno pořád tak dokonalý jako právě teď.

Zhluboka se nadechnu a funím, dokud všech třiadvacet svíček postupně nezhasne. Udělá se šero, ani jsem si neuvědomila, že když přinesli dort, tak někdo ztlumil zahradní osvětlení. Není sice ještě vyloženě tma, ale knížku už bych si bez baterky nepřečetla. Ohlédnu se po Robinovi, ale ten doslova zmizel. A Max s ním. Než se stačím někoho zeptat, kam se poděli, ozvou se z reprobeden na stěnách první povědomé tóny klavíru. Tu melodii přece znám. I když nevím přesně odkud. A v tom se rozsvítí i světla a objeví se Robin s mikrofonem v ruce. Trhaně se nadechnu a přikryju si dlaní pusu. On snad bude zpívat. Tady. A před všema těma lidma. Nemůžu tomu uvěřit.

Princ na baterkyWhere stories live. Discover now