Princ na baterky

Už chápu, proč.

Robin

„Vždycky jsem se po tobě opičil," konstatuju hořce a očima jezdím tam a zpátky po zlatě vyvedeném jméně na černém mramoru. Jeho bílé a šedé žilky se klikatí, protínají a ztrácí v naleštěných ostrých hranách kamene. Připomínají trhliny a jizvy. Všechnu tu bolest, kterou Monika musela snášet v marné naději, že porazí nemoc, která Báru postupně dlouhé měsíce připravovala o to nejcennější, co měla. O matku.

Potáhnu nosem a zastrčím si ruce do kapes džínových kalhot. Špičkou boty odkopnu imaginární kamínek. „Ale v tomhle, ségra... V tom se inspirovat nechci. Chápu, že je ti tam samotný smutno, protože máma je určitě i tam věčně na nějaký štaci, ale já potřebuju bejt ještě chvíli tady. Pro Báru."

Vzdychnu a zadívám se do modrého nebe nad sebou. Babí léto je plném proudu. Vlaštovky se zatím nezačaly ani houfovat, jen stromy se začínají trochu barvit do zlatova, jinak by o tom, že se blíží zima, mohlo svědčit leda datum v kalendáři. Hřbitov je teď dopoledne skoro opuštěný, lidi jsou v práci. U brány jsem narazil na pár starších lidí, co jsou zřejmě už v důchodu, a proto tady můžou být stejně jako já a povídat si s kusem šutru.

„Taky jsem někoho potkal. Myslím, že by se ti líbila." Vtáhnu dolní ret a snažím se zahnat nutkání se rozbrečet. „Je úplně jiná než Nika. Nebo ty a já. Aneta je doslova ztělesněním sebevědomí a pozitivity. Je jako zjevení. Kam přijde, tam jako by všechno ožilo, víš." Včetně mě. I já jsem díky ní znovu ožil.

„Začal jsem zase hrát a skládat." Kvůli ní. „Takže jestli se ukáže, že..." Polknu a otřu si hřbetem dlaně vlhké oči. „Že nám tu sračku genetika nadělila oběma, tak ji nechám jít. Nechci ji do toho tahat. Tys u toho Richarda taky nechtěla. Teď už chápu, proč."

Přidřepnu si a přitisknu dlaň na místo, kde svítí její křestní jméno. „On chce Báru, Moniko." Hlas se mi chvěje a navzdory počasí je mi zima. Prsty se mi třesou nezvyklou a nevítanou slabostí. „Chce jí na pořád. A já mu ji nejdřív vážně nechtěl dát, ale kdybych..." nedokážu to říct nahlas. Možná až budu mít jistotu, že to tak je, že to nemůžu přivolat, tak toho budu schopný. Nikdy jsem nebyl zvlášť pověrčivý, ale proč to podceňovat, když nejde o nic menšího než o zubatou s kosou?

„Je to její táta."

Zvláštní, jak se člověku změní pohled na některé věci, když mu někdo připomene vlastní smrtelnost a zranitelnost. Díky Anetě jsem měl v poslední době pocit, že jsem neporazitelný. A pak plesk. Přijde facka jménem rodinná anamnéza ve spojení s nějakou tou tělesnou slabostí a všechno je úplně naruby. Všechno je špatně. Už bych měl být zvyklý. Za ty roky, co se máma znovu vdala, to tak bylo vždycky. Jenže jsem si možná naivně myslel, že to nejhorší už mám za sebou. A možná mám. Možná budou všechny výsledky negativní. Možná jsem jenom psychicky labilní simulant a spraví to pár tabletek od psychiatra. Těch tabletek, po kterých jsem kdysi úplně přestal slyšet hudbu. Abych řekl pravdu, nevím, co by bylo horší. Být mrtvý doopravdy nebo jen uvnitř? O tom prvním bych aspoň nevěděl.

„Jenom jsem ti to chtěl říct. Ještě se stavíme později s Barčou. A taky Anetu ti přivedu ukázat." Postavím se a ani nevím po kolikáté si znovu otřu oči. „Tak se zatím měj." Poplácám studený náhrobní kámen, jako by to byla její záda a otočím se na patě tak akorát, abych si všiml, jak se Richard chvatně schoval za jednu z velkých rodinných hrobek nedaleko odsud. Veronika, která zjevně přišla na hřbitov s ním, se na mě usmívá, na tváři andělsky nevinný výraz. Zamračím se. Něco tady nehraje.

„Doufám, že na mě nešiješ nějakou boudu?" zeptám se namísto pozdravu a založím si ruce na prsou.

Překvapeně zamrká. „Boudu? Jak to myslíš?"

„Se mnou jsi sem jít nechtěla, ale s ním problém nemáš." Kývnu bradou k místu, kde se za žulovou deskou krčí Richard. „Koho budeš vlastně u soudu hájit?" Možná budu muset situaci s Bárou přece jenom přehodnotit zpátky v jeho neprospěch. Jestli mě totiž Richard přeplatil, tak jedině z peněz, které má zdědit moje neteř po svojí matce. On sám nemá skoro nic, pokud vím.

„Je to jinak, než to vypadá," řekne mírně a mávne na Richarda, aby vylezl.

Mám trochu déjá vu. Tohle už jsem od ní jednou slyšel a ukázalo se, že to bylo přesně tak, jak to vypadalo. Vlastně ne, bylo to ještě horší, když mi vpálila do tváře, že má taky svoje potřeby.

„A jak to podle tebe vypadá?"

Pokrčí rameny. „Vypadá to tak, že jsme se proti tobě s Richardem spikli. Já se ti mstím za to, že mě nechceš zpátky a on zase za to, že mu nechceš dát Báru."

Pomalu přikývnu. Peníze z toho úplně vynechala. Tahle verze mě nenapadla, ale taky dává smysl.

„A jak to teda ve skutečnosti je?"

„Richard se ti chtěl omluvit a vysvětlit tu věc s tím článkem, ale nebereš mu telefon, tak tě hledal u mě a - "

„S jakým článkem?" Sakra, to si člověk nemůže na jedno jediný dopoledne vypnout mobil, aby si pokecal s mrtvou sestrou, aniž by se stala nějaká pohroma?

Nika zalapá po dechu, oči jí zakmitají k Richardovi, který už stojí vedle ní a tváří se jako by mu do zadku někdo zarazil anální kolík nejmíň o velikosti uherského salámu. Automaticky si sáhnu do zadní kapsy u kalhot, abych z ní vytáhl mobil.

„Nevěděl jsem, že je ta ženská od tisku, přísahám. Jinak bych jí o tom soudu neřekl ani slovo."

A je to tady zas. Moje plíce oznamují okamžitou stávku. Na prázdno otevřu pusu, abych se nadechl a doptal se na podrobnosti, ale nejde to. Zavřu oči a počítám. Jedna, dva, tři, ...

„Robine, jsi v pořádku?" Veronika starostlivě krčí čelo a zkoumavě si mě prohlíží. Zavrtím hlavou.

Devět, deset, jedenáct, ...

„Robine." Teď už se mračí i Richard. „Kurva, nadechni se, vole!"

A já ho chci poslechnout. Strašně moc, ale prostě to nejde. Před očima se mi zase dělají mžitky.

„Co mu je?" skoro vzlykne Veronika. Richard zavrtí hlavou, postaví se přímo proti mně a zadívá se mi do očí.

„To bude v pohodě, Robe. Vidíš moje prsty?" Zvedne ruku do výšky mých očí a ukáže mi prostředník a ukazováček. Přikývnu.

„Fajn, tak se na ně soustřeď." Pohybuje rukou pomalu zprava doleva a zase zpátky. Nevím, jak dlouho to trvá, ale najednou je mi líp. Namísto hučení slyším zase hašteření ptáků a vrčení aut z blízké silnice.

Vyčerpaně se předkloním a zapřu se rukama do kolen.

„Co to s ním bylo?" vyzvídá ustrašeně Nika.

„Nejsem psychiatr, ale řekl bych, že to byla přímo učebnicová panická ataka."

Jo, to je ta lepší verze. Ta, která potvrzuje, že jsem psychicky labilní magor. Díky za diagnózu, Richarde.

Já vím, trvalo to dlouho. Moc a moc se omlouvám. V poslední době ze mě v práci cucaj veškerou psychickou sílu a příčetnost (čekám, kdy se u mě taky objeví nějaká ta diagnóza). Ale dopíšu to letos, ideálně do konce léta. Slibuju. Za případné chyby se omlouvám, kapitola je úplně bez revizí.