Princ na baterky

Teď ne!

Aneta

Co se stalo potom, když se objevil Robin, si pamatuju jen útržkovitě. Ale to... to před tím... ta noční můra se mi pořád vrací ve snech. Tomu klukovi mohli být tak tři roky, víc určitě ne. Byl pořád připoutaný v dětské sedačce. Plakal. Na první pohled to vypadalo, že je jenom vyděšený, ale když pohnul hlavou... Měl v krku zaraženou kovovou střepinu. Byla obrovská. Dva lidi tahali vepředu z vozu jeho tátu, který byl v bezvědomí. Máma byla mrtvá, protože do nich z boku narazilo jiné auto. On to všechno viděl, tiše plakal. Měl takové veliké šedé vyděšené oči. A nekřičel. Jenom tiše plakal. Ten zvuk slyším, sotva zavřu víčka a obestře mě tma. Ještě pořád mi trhá srdce. Až později mi došlo, že plakal tak tichounce proto, že nahlas nemohl. Příliš ho to bolelo.

Netahala jsem mu tu věc z krku ven. Ani jeho. Bála jsem se s ním pohnout, abych mu neublížila. Vlezla jsem si k němu do auta. Tiše mu něco neurčitě broukala a tiskla jsem mu k ráně čistý kapesník. Během chvilky byl promočený. Někdo mi podal čistou gázu. S díky jsem si ji vzala, otočila se znovu k dítěti a zjistila jsem, že už nepláče. Zíral skrze mě. Tváře měl ušmudlané a ten drobný hrudníček v mikině s kapitánem Amerikou, jehož tvář se ztrácela v krvavých skvrnách, se nehýbal. Kdosi mě vytáhl ven z auta, vytrhla jsem se mu a běžela pryč. Pak se objevil Robin. Napadlo mě, že nejen já mám schopnost se objevit vždycky, když mě nejvíc potřebuje. A to je poslední moment, který si dokážu naprosto bez zaváhání vybavit do posledního detailu. Jeho pevné obětí, strach v očích, obavy skryté v hlase. Dál už bylo všechno v jeho režii. Dělala jsem, co mi řekl nebo co mi řekli lékaři. V nemocnici mi udělali rentgen, nic nenašli, ale stejně si mě tam nechali přes noc na pozorování. Robin tam byl se mnou. Pro Báru si přijel Richard. Zkazila jsem jí Vánoce. Všem jsem je zkazila.

„Kdybych jela jenom trochu rychleji."

„Hloupost. Nebyla to tvoje vina. Policajti to uzavřeli s tím, že ten kamion nedodržel bezpečnou vzdálenost," utěšuje mě Robin. Právě se s tátou vrátili z města. Když odjížděli, ještě jsem spala. Nebo si Robin myslel, že spím. Předstírala jsem to, aby se nevyptával. A v posteli mě našel i po svém návratu. Donutil mě vstát a taťka mi zatím připravil snídani.

„Kdo ví, co za tim volantem dělal. Slyšel jsem, že si některý nastavujou tempomat a čumí na porno," přidá se táta a postaví přede mně na stůl hrnek s čajem. K babi jsme nakonec dorazili s jednodenním zpožděním a bez auta..

„Jak jste vlastně dopadli dneska v tom servisu?" zajímá mě.

„Půjde to spravit. Jenom plechy," odpoví mi táta. „Nakonec jsi udělala dobře, když jsi dupla na brzdu. Kdybys nedostala smyk, auto by jelo pořád rovně a ten kamion by tě o svodidla sroloval stejně jako toyotu za tebou."

„Spíš jsem měla kliku, že mě nikdo nerozstřelil z boku."

„To taky."

„A co ten telefon, našel se v autě?" Někde jsem ztratila mobil. Vzpomínám si, že jsem volala záchranku a pak si ho strkala do kapsy u bundy, ale tam jsem ho pak v nemocnici nenašla.

Táta zavrtí hlavou. „Mrzí mě to."

Mávnu lhostejně rukou. Co je jeden telefon ve srovnání s životem toho chlapečka? Nic.

„Koupím ti jiný," nabídne se Robin. „Ber to jako dárek k Vánocům."

„A co ti dám já?" Byli jsme domluveni, že si nic dávat nebudeme. Původně jsme totiž Vánoce vůbec slavit nechtěli, když nemůžeme být spolu na Štědrý večer. Měli jsme v plánu je prostě přejít a dělat, že nebyli, až se na Silvestra sejdeme. Nějak to nevyšlo. Nic nevyšlo. Kdybych radši zůstala tady. Mohla jsem mu jen zavolat. Jenže já jsem chtěla udělat velké gesto. Měla jsem pocit, že je ho potřeba, potom, jak jsem s ním těch posledních pár týdnů jednala...