Princ na baterky

Docela sám.

Robin

„A nezapomeňte dělat pravidelně úkoly," upozorní Aneta v předsíni Richarda tónem hodným učitelky. Ať chce nebo ne, něco z profese, kterou tolik let studovala v ní přece jenom zůstalo. Bezděčně si ji představím v lodičkách a kostýmku s brýlemi na špičce nosu a mám co dělat, abych si zachoval kamennou tvář, když za těmi třemi zavírám dveře.

„Vysvětlíš mi teď konečně, k čemu tady právě došlo?"

Obrátím se k ní čelem. Přísně si mě měří pohledem, podupává jednou nohu a ruce má založené na prsou, takže ty dvě polokoule působí ještě plnějším dojmem než obvykle. Cítím, jak se mi na čele začíná sbírat pot. Teď není nejvhodnější doba na to, abych ji odtáhl do ložnice. Vlastně počkat, já ji ani nemusím nikam tahat. Kdybych chtěl, můžu jí pomilovat přímo tady a teď. Fakt, že tady Bára není, má i svoje výhody. Stačilo by ji opřít zadečkem o botník nebo o zeď a...

„Robine!"

Zamrkám. Sakra!

„Na co myslíš?"

Polknu. Mám to risknout s pravdou nebo bude lepší nějaká výmluva?

„Na to, že tě opřu o botník a strhám z tebe šaty. Nebo spíš obráceně. To je fuk. Na každej pád to končí sexem."

Vykulí ty svoje úžasné zelené oči a nevěřícně zavrtí hlavou. „Teď myslíš na sex?"

Nejistě přikývnu.

Zavře oči a neurčitě pohne hlavou. Tohle pro mě nevypadá úplně dobře. Možná jsem měl radši jít do té výmluvy. Polkne a teprve pak znovu promluví.

„Četl jsi, co o tobě ten chlap, kterej si odsud odvedl Báru, napovídal novinám?"

Další přikývnutí. Cítím se trochu jako malý kluk v ředitelně, ale nevím, jestli za to můžou moje předchozí erotické představy nebo jestli se mnou Aneta vážně tak mluví.

„A ani trochu ti to nevadí?"

„Jasně, že mi to vadí, ale neřekl tam nic, co by nebyla pravda."

Pomalu se nadechne, jako by se musela uklidnit. Je naštvaná? Proč?

„Takže my teď už můžeme mluvit s bulvárem? Je to v pohodě?"

Zamračím se. „Jak to myslíš my?" Proč bychom měli pro všechno na světě mluvit s bulvárem?

„My, myslím sebe, tebe a Maxe, protože ať chceš nebo ne, tak tohle nás nějak zasáhne všechny, pokud mám být před novináři víc než jen chůva. Jenom dneska mi přišlo deset žádostí o zprávu na facebooku. Všichni se ptali na Báru a na tebe a může za to ten chlap, co si odsud na celý týden odvedl tvou neteř. Ještě včera bys mu to ani náhodou nedovolil, takže se ptám, co se změnilo? A proč s ním sakra, byla Veronika? Ona ho snad zastupuje? Myslela jsem, že je na tvojí straně?"

„Veronika zastupuje hlavně Báru."

„Ta samá Veronika, která jí dala výprask?"

„Bylo to jenom jednou," vylítne ze mě dřív, než se nad tím stačím zamyslet. Sakra, měl jsem reagovat jinak. A hlavně v klidu. Přece mě to taky štve. Taky mám pochybnosti.

„Proč jí najednou tak hájíš?"

„To nedělám." Nebo jo?

„Dobře, necháme tu mrchu plavat." Mrchu? Vážně to řekla? Moje chápavá Aneta?

„Chápu, že máte nějakou společnou minulost, ale co Richard? Vždyť jsi ho neviděl... Jak dlouho? Rok? Rok a půl? Dva? Jak víš, že se zvládne o Báru postarat?"

„Je to doktor," odvětím hluše, ještě pořád jsem se nevzpamatoval z toho, jak se mi dívka, o níž jsem byl přesvědčený, že je skoro světice, doslova proměnila před očima. To jediné slovo stačilo k tomu, aby spadla z piedestalu, na který jsem si ji poslední dva měsíce stavěl. Přitom její averze vůči mé ex je zcela pochopitelná. Sám si nedovedu představit, že by ona sama měla tak blízko nějakého bývalého přítele. Užral bych se žárlivostí za živa. A v tom mi to dojde. Ona žárlí! Cítím, jak se mi koutky rtů stáčí bezděčně vzhůru.

„Pobavila jsem tě?"

Au! Ten tón je tak ostrý, že skoro fyzicky řeže moje ušní bubínky. Úsměv na rtech mi okamžitě ztuhne. „Ne! Totiž vlastně, jo. Jo, pobavila jsi mě."

Obočí jí vyletí vzhůru.

„Ty žárlíš."

Zarazí se, a ne úplně konkrétně přikývne. Přimhouřené oči upíná k čemusi za mými zády.

„To bylo ano?"

„Připouštím, že z vašeho..." ohrne rty a trochu nakrčí ramena „Přátelství nejsem nadšená, ale to není to hlavní."

„A co je to hlavní?"

Sklopí oči k zemi. „V poslední době mívám pocit, že by nám bez sebe bylo líp."

Ne! Ne,

                ne,

                       ne,

                            ne!

Udělám krok zpátky a narazím zády do dveří. Chce se mi utéct pryč, ale vím, že by to byla chyba. Že by to chápala tak, že utíkám před ní, a ne před tím, co právě vyslovila. Skoro neznatelně zavrtím hlavou.

„Mně určitě ne," vydechnu a snažím se přemoct slzy, které se mi derou do očí. Proč mi tohle dělá? Proč takové věci říká? Vždyť musí sama vědět, jak obrovský nesmysl to je.

„Taky mě to bolí, ale já na tohle prostě ještě nejsem připravená."

„Na tohle?" O čem to, do prdele, mluví?

„Na tu mediální pozornost, která k tobě patří."

Nevěřícně na ni vyvalím oči. Ke mně? Copak jsem to já, kdo se chystá vlítnout na jeviště a užívat si pozornost plnými doušky?

„Já vím, že za to nemůžeš," dodá hned rychle. „A že si to neužíváš, ale tohle celý je úplně špatně. Já nemám nic proti tomu, že se o mě bude jednou někde psát, ale nelíbí se mi, že se o mě píše kvůli tobě. Chápeš?"

Zakroutím hlavou.

Skousne si dolní ret a vezme mě za ruku. Pár vteřin mlčky zkoumá čáry v mojí dlani, jako by se z ní snažila vyčíst budoucnost. Pak vzhlédne. Oči se jí lesknou. To je špatný! Moc, moc špatný.

„Potřebuju jim nejdřív ukázat, že něco umím. Teprve pak si můžu dovolit nějaký ten skandál v podobě románku s tebou. Promiň."

Skoro bych si přál, aby přišel další panický záchvat, ale teď jako na potvoru nic. Jenom prázdno. Můj mozek odmítá přijmout to, co se právě děje. A moje srdce se nechce vzdát naděje, že se to celé dá ještě zvrátit, ani jeden z těch orgánů však není sto dát dohromady jediný argument k tomu, aby ji to přimělo vzít svoje rozhodnutí zpět.

„Robine?"

Otevřu oči. Ani jsem si neuvědomil, že tisknu víčka křečovitě k sobě. Aneta pořád ještě svírá mou ruku. Vytrhnu ji jako by mě mohla popálit, ukročím stranou a otevřu dveře. „Jdi."

Otevře pusu, aby něco řekla, ale já ji nenechám, chytím ji za zápěstí a bez slitování doslova vystrčím za dveře, které hned zabouchnu a zamknu, aby se snad náhodou nevrátila a nepřistihla mě na zemi zhrouceného v slzách. Mám pocit, že jsem v jediný den ztratil úplně všechny, že jsem zůstal docela sám.