Princ na baterky

Zasloužila jsem si víc.

Aneta

Jsem ok.

Mračím se na displej telefonu. To je všechno? Jsem ok. Volám mu už dvě hodiny a jediné, čeho se dočkám je tohle? Tak to si chlapec pěkně vyžere až do dna.

„Špatný zprávy?"

Vzhlédnu a ušklíbnu se. „Vlastně ne."

„Ale?" Iveta si usrkne brčkem ledové kávy, jedno kaštanové obočí tázavě povytažené. Když se Robin neozval, vyrazily jsme i s Bárou na oběd a teď sedíme na lavičce u hřiště, aby se holčička trochu zabavila a unavila. Bonnie se uložila pod lavičku do stínu a spokojeně pochrupuje.

„Psal Robin, že je v pohodě."

„Tak to je snad dobře, ne?"

Neurčitě pokývám hlavou. „Je."

„Tak proč ses před chvilkou na ten telefon ksichtila jako by to byl nejmíň jeden z těch zlých robotů z Transformers?"

„Deceptikon."

Protočí panenky. „To je fuk. Tak co je?"

Melodramaticky si odfouknu a pokrčím rameny. „Nic víc mi nenapsal. Jenom: Jsem ok. Já tady šílím strachy a jemu je to fuk."

„To určitě není. To by ti nepsal. Možná jenom nemá náladu to rozebírat."

„On nemá náladu to rozebírat? A co já? Posledních pár měsíců kolem něj pořád našlapuju po špičkách, pokud jde o bulvár. Děláme s Maxem všechno, co můžeme, proto, abych náhodou nepřitáhla víc pozornosti, než by naše křehký princátko mohlo unést. Dokonce nemám ani tu pitomou fotku na poutači na premiéru představení u divadla a všechno to bylo k ničemu, protože jeho skorošvagr vypustí do novin takovou bombu!" Zrychleně oddechuju, protože jsem to ze sebe rozčileně vysypala snad bez jediného nádechu.

Iveta na mě vytřeští oči. Našpulí rty a odhodí prázdný kelímek do koše u lavičky, teprve potom promluví. „Takže teď vůbec nejde o to, že máš o něj starost, ale spíš o to, že nedokáže patřičně ocenit tvoje oběti."

Takhle to zní strašně sobecky a sebestředně, ale sakra jo! Je to tak. Zakloním hlavu a zadívám se na blankytné nebe nad námi. „Strašně mě štve, že si to nemůžu užít se vším všudy. Tak dlouho jsem o tom snila a teď sbírám drobečky. A jako bonus na mě noviny zkouší hodit, že jsem prospěchářka bez talentu."

„Cože?"

„Jo. Na tý tiskovce se jedna ženská otevřeně zeptala, jestli můj vztah s Robinem nějak nesouvisí s tím, že hraju hlavní roli. Věřila bys tomu?"

„Ale to je přesně to, co ti Robin naznačoval už na jaře, ne? Že tyhle lidi jsou hnusný a k tvojí vysněný profesi to prostě patří."

„Ne. Nepatří to k mojí profesi. Patří to k popularitě. K celebritám jako byla Gigi, tou já jsem nikdy být nechtěla." Mně by bohatě stačilo to divadlo.

Iveta zavrtí hlavou a přejede mi dlaní po zádech. „Tak to sis asi neměla nic začínat s Robinem."

Složím hlavu do dlaní. „Moc mi nepomáháš."

„Zlato, ten chlap je v tom fakt nevinně. Osobně si nedovedu představit, co víc bys po něm vlastně chtěla, vždyť on se kvůli tobě vzdal anonymity, kterou si budoval celý roky, a to je sakra velkej krok z komfortní zóny."

„Já vím," zavyju. Jasně, že si uvědomuju, že ani pro Robina to není lehký, ale dochází i jemu, že taky dělám kompromisy? Mám pocit, že ne.

„Ale až budeš potřebovat parťáka na vraždu tý protivný novinářky, jsem připravená."

„A taky budu potřebovat někoho, kdo mi pomůže zakopat tělo."

„Hele to bude asi ten nejmenší problém, spíš přemýšlím, jak tu ženskou nenápadně odvezeme na Davidově skútru."

***

Když s Bárou dorazíme o hodinu později domů, Robin už na nás čeká s úsměvem na tváři. Jenže není sám. Kromě něj sedí u stolu v kuchyni taky Richard a k mé nekonečné radosti i Veronika. Od našeho posledního setkání na pohřbu trochu pohubla, ale na kráse jí to nijak neubralo. Dokonce i s těmi krátkými vlasy mi pořád přijde až moc dokonalá. Jako by to jen zdůraznilo její obrovské modré oči a plné rty, které má zvýrazněné sytě rudou rtěnkou.

„Tatííí," vypískne Bára, sotva si všimne otce a usadí se mu spokojeně na klíně. Ten ji uvítá širokým úsměvem a polibkem do vlasů. Lehce zmateně se ohlédnu po Robinovi, který stojí vedle mě a drží mě kolem ramen. Na mou němou otázku neodpoví, namísto toho mi rty přejede po spánku a usadí mě ke stolu. „Dáš si něco k pití?" Potlačím touhu požádat ho o lahev toho předraženého rumu, který občas tak rád pije, abych se vzpamatovala z toho, co se tady právě odehrává.

„Vodu, děkuju." Nejistě se zadívám na Richarda, ten se usměje a kývne hlavou. „Představila jste se jako chůva, ale Robin tvrdí, že jste herečka."

Na stole přede mnou přistane sklenice s vodou. Se směsicí vděku a zmatku se ohlédnu po Robinovi, který si sedá na židli vedle mě. „Vlastně jsem tak trochu obojí. Zatím."

„Zatím?"

„No já... " Nakrčím čelo. Proč mám pocit, že jsem u výslechu? „Nezlobte se, ale... Proč tady jste?"

Pohledem těkám z Richarda na Veroniku. Robin se ke mně skloní, a tak tiše, abych to mohla slyšet jenom já, zašeptá: „Probereme to později. Bez Báry." To už se nepokrytě zamračím a přikývnu.

„Zatím mě divadlo neuživí," přiznám a napiju se vody. Robin mi zatím pod stolem drtí stehno. Zjevně není tak v pohodě a v klidu, jak se tváří. Co se mezi nimi, sakra, během těch pár hodin stalo? Co ho donutilo se s Richardem smířit, zvlášť potom, co ten idiot vypustil do světa?

„Tak snad se to brzy změní," odvětí Richard a cosi zašeptá Báře do ucha. Ta přikývne, seskočí mu z klína a odběhne do svého pokoje. „Dneska budete mít volno."

„Nerozumím." Veronika po jeho boku lehce povytáhne obočí a zadívá se s tajemným úsměvem z okna.

„Bára bude dneska spát u Richarda," vloží se do hovoru konečně i Robin. „Dohodli jsme se na střídavý péči." Zní nepřirozeně vesele a jeho úsměv připomíná spíš křeč.

Potlačím touhu zeptat se ho, jestli si to dobře promyslel a jen mlčky přikývnu. Nic mi do toho není. Nemám právo se do toho plést, protože nejsem Bářina příbuzná. A přesto bych k tomu chtěla říct tolik. Na tolik věcí se zeptat. Kdybych na něm aspoň viděla, že je s tím v pohodě, jenže tak nevypadá.

Omluvně se usměju a zvednu se od stolu. Na noze už mám určitě pořádnou modřinu od Robinových prstů. „Půjdu Báře pomoct s balením. Jak dlouho bude pryč?"

„Týden."

Páni! Celý týden? Křečovitě rozšířím úsměv a vyhnu se pohledu do hnědých očí, jejichž intenzitu na sobě skoro hmatatelně cítím. Bojím se totiž, že by v těch mých byly příliš čitelné výčitky. „Bude to hned." Zastrčím židli a spěchám chodbou za Bárou, těsně u dveří se na pár vteřin zastavím, abych se uklidnila. Nemělo by mě tak rozrušit, že se o tom se mnou Robin ani neporadil, ale rozrušilo. Vím, že jsem pokud, jde o Báru vlastně opravdu jen chůva, ale stejně... Zasloužila jsem si víc.