Princ na baterky

Co všechno jsem nevěděla

Veronika

„Ne, Robine, opravdu si nemyslím, že je dobrý nápad tam jít." Kdy se z něj stal masochista?

„Na to jsem se neptal. Ptal jsem se, jestli mi budeš dělat doprovod." Našpulím rty a lehce podrážděně vzdychnu. „A když nepůjdu, zůstaneš doma?"

„Ne."

Pitomec.

„Ale utěšovat tě nebudu. Na to zapomeň. Jsem teď zadaná žena a musím se podle toho chovat."

Protočí oči v sloup. „Začínáš s tím být otravná, víš to?"

Strčím do něj loktem, až si málem polije kabát kávou. Byli jsme spolu na obědě. Děláme to tak teď pravidelně každý lichý čtvrtek a je to fajn. Richardovi se to nejdřív nezamlouvalo, když to zjistil, ale velice rychle jsem mu dala na srozuměnou, že se o tom s ním nehodlám bavit. Buď mě chce takovou jaká jsem nebo ať si trhne nohou. Přiznávám, že ve mně byla opravdu malá dušička, když se nespokojeně zamračil. Dost možná bych mu nakonec ustoupila a s Robinem se přestala vídat, ale nakonec to nebylo třeba. Díky bohu.

„Závidíš?"

„Richarda? Ani omylem. Radši bych vypil kyselinu než se s ním dobrovolně cicmat."

„Víš, že tak jsem to nemyslela."

„Jo, vím."

„Ona tě nechce, Robine. Tak proč jdeš na tu premiéru?"

Svraští čelo a zadívá se k šedavému nebi nad námi. „Budeš mě mít za blázna, ale potřebuju jí slyšet. Strašně mi chybí její hlas."

„To je spíš důvod, proč bys tam chodit neměl." Skoro tu holku neznám, ale z hloubi duše jí nesnáším za to, co mu provedla. Proč si jí Max nepodá tak jako mě v létě? Přece by jí mohl z divadla nakrásně vyprovodit nohama napřed a on jí místo toho dává jednu hlavní roli za druhou. Když odpískala Robinův muzikál, dostala za odměnu jiný. Zničila tím Robinovi všechny šance na úspěch a nikdo jí to nevyčítá. Proč?

„Chci na vlastní oči vidět, že to k něčemu bylo."

„Ten rozchod?

„Hm."

Nevěřícně zakroutím hlavou. „Ty jsi fakt nemocnej."
„Ne, jsem závislej na tom... Jak to ten tvůj nabíječ říkal?"

„Fenylalaninu a není to žádnej můj nabíječ, ale otec tvojí neteře." Tak daleko jsme se ještě nedostali.

„Vidíš, to mi připomíná. Kdy to plánujete Báře říct?"

„Co?" dělám hloupou.

„Že budeš zase její macecha," zasměje se a odhodí prázdný kelímek od kávy do koše.

„Brzy."

„Jak brzy?"

Až Richardovi přiznám, že ode mě dostala na zadek a proč. Dřív to prostě nejde. Nakonec by to na mě ta malá práskla v tu nejhorší možnou dobu a pak bych vypadala ještě hůř.

„Jsme spolu sotva týden. Není kam spěchat."

„Když myslíš."

„A co si mám vzít na sebe? Je to spíš na velkou večerní nebo na malé černé."

S úsměvem zavrtí hlavou. „Je mi jasný, že jenom schválně měníš téma, ale protože to znamená, že se mnou půjdeš, přejdu to."

„A?"

„Co a?"

„Malé černé nebo velká večerní?"

„Rozhodně velká več... Pozor!" Stáhne mě z kraje chodníku k sobě právě, když kolem nás projede auto a rozstříkne louži na silnici všemi směry. „Kreténe!" houkne za ním a pátravě se na mě zadívá. „V pohodě?" Páni, není to tak dávno, co bych téhle situace využila docela jiným způsobem. Už dlouho jsme jeden druhému neskončili v náručí. Býval to ovšem trochu jiný pocit. Teď je to spíš lehce trapné než dechberoucí. Vymaním se mu a rozpačitě se přitom usmívám. „Jo, v naprostém. Děkuju." Urovnám si červený kabát, který díky němu neutržil jedinou vadu na kráse od všudypřítomného listopadového bahna.