Princ na baterky

Někdy příště!

Veronika

„A zkoušel jsi mu nabídnout peníze? Máš jich přece dost," zeptám se Robina na rovinu, když mi u kávy popisuje, co se včera stalo mezi ním a Richardem. Je to automatická otázka, z praxe bohužel vím, že nezřídka se rodiče ženou k soudu kvůli výhradní péči o své dítě ne proto, že by chtěli svého potomka, ale spíš touží po tom, co s ním souvisí. A Bára je velmi dobře zaopatřená malá slečna. Nejen, že zdědila po Monice to, co jí zanechal otec, ale taky jí patří polovina vily po Gigi. Zdá se mi až příliš nahodilé, aby se tu Richard objevil právě teď.

„Jako, že bych ho uplatil?" Zamračí se a ucucne si ze svého pressa.

„Jako, že bys mu nabídl finanční vyrovnání." Je důležité nazývat věci správnými jmény. Kolem žaludku se mi udělá příjemné teplo a do žil se mi vlije čerstvá energie. S hrnkem kávy v mých dlaních to však nemá nic společného. Příčina mého vzrušení pramení z toho, že konečně můžu být nějak užitečná. V hlavě mi stejně jako dřív okamžitě naskakují argumenty a paragrafy. Všechny možné scénáře, kterými by se Robinův případ mohl ubírat, a vší silou se musím bránit tomu, abych se přitom nadšeně neusmívala. Nejradši bych se omluvila a běžela domů, abych tam otevřela notebook a projela všechny dostupné informace o Bářině otci. Pokud by se ukázalo, že má finanční potíže, měli bychom hned jasno. Sotva mi ta myšlenka prolétne hlavou, moje nadšení lehce povadne, protože by to znamenalo, že k soudu se hned tak nepodívám. Zavrtím se na židli a potlačím stud. Jde přece o Báru, ne o mě.

„Žádnou újmu jsem mu přece nezpůsobil," namítne.

„Odmítáš mu vydat dceru, to by se rozhodně za újmu považovat dalo."

„Takže myslíš, že mu mám zavolat?"

„Po tom, co jste se málem porvali jako malý kluci? Rozhodně ne. Zavolám mu já." S Richardem jsem vždycky vycházela dobře. Pokaždé, když se objevil, pojilo nás takové to tiché porozumění, které znají jen partneři sourozenců. Lezly nám na nervy stejné věci. Oba jsme jim trochu záviděli to nesnesitelně pevné finanční zázemí, ale taky jsem je oba litovali pro nestabilitu toho rodinného. Chápali jsme se. Oproti tomu Robin se svým potenciálním švagrem vlastně nikdy moc dobře nevycházel. Měl pocit, že si jeho sestra zaslouží normální vztah. Odmítal pochopit, že Monice to takhle vlastně vyhovuje. Nebyla ten typ, co by potřeboval někoho, kdo by jí denně opečovával, s kým by po večerech koukala na televizi a usínala mu noc co noc v náručí. Ne, jeho sestra zbožňovala svou nezávislost, ale stejně tak chtěla být milovaná, ale jenom tehdy, pokud sama chtěla. A v tomhle jí Richard vycházel dokonale vstříc, protože on se zase nikde nechtěl vázat, ale Moniku zbožňoval. Byli pro sebe vlastně jako stvoření. Dokud se na ultrazvuku neobjevila Bára, která donutila Robinovu sestru některé věci přehodnotit. Richard jí poslal na potrat, ona odmítla a myslím, že si tehdy vzájemně zlomili srdce. Jejich vztah pak už nebyl stejný. Ona o něm se mnou skoro přestala mluvit a jeho jsem zahlédla jen párkrát, když si půjčoval Báru. Ne, tenhle pán rozhodně nevypadá jako někdo, kdo by toužil být otcem na plný úvazek.

„Jo, to bude asi lepší," přitaká Robin a zadívá se do prázdného hrnečku, který svírá v dlani. „Zítra to bude rok."

Natáhnu k němu ruku a sevřu mu zápěstí. „Taky mi chybí."

Přikývne. „Napadlo mě, jestli..."

„Co?"

Vzdychne. „Jestli bys se mnou zítra nešla na hřbitov. Nechci tam chodit sám a Aneta jí neznala."

A sakra! Copak ten chlap vůbec nechápe, jak strašně mě ničí, když spolu trávíme tolik času, aniž bychom byli spolu? Že se už nemůžu dočkat, až bude moje kancelář hotová a my se rozloučíme s pověstným Někdy příště!, abychom se pak jeden druhému navždycky ztratily v davu?

„Nezlob se, ale nepřipadá mi to jako dobrý nápad." Dalo takovou práci to říct. Každá molekula mého těla totiž toužila, abych souhlasila. Abych prodloužila svou agónii a kypřila marnou naději, že by se nad hrobem mrtvé sestry mohl psychicky zhroutit a já bych ho objala a utěšovala jako dřív, načež by si uvědomil, jak je ten jeho románek s chůvou směšný a na kolenou by mě odprosil za odpuštění. Bože, Niko, jsi tak ubohá!

„Asi máš pravdu. S Anetou by nám to právě teď na spokojenosti moc nepřidalo."

Ale copak, potíže v ráji?

Přejdi to!

Přejdi to!

Přejdi to!

„Neklape vám to?"

Ovládej se trochu! Nic ti do toho není! Nejsi jeho kamarádka. Jsi jeho ex. Proč si tak zbytečně masochisticky ubližuješ, Niko!

Robin si prohrábne rukou vlasy a zavrtí hlavou. „Ne, to ne. Je to fajn. Jenom... Strašně na ni žárlím. Vůbec nechápu, kde se to ve mně bere."

On žárlí? Žárlí na ní? Na mě nežárlil nikdy. Možná náš vztah nebyl takový, jak jsem si ho vysnila ani před všemi těmi chybami, které jsem udělala.

„Pokud tě miluje, srovná se s tím, taky ses s tím srovnal." A já jsem dokázala být někdy doslova nesnesitelná žárlivka. Paradox je, že tahle moje vlastnost se ještě vyostřila, když jsem Robinovi sama začala být nevěrná.

„Ne, to já se s tím budu muset srovnat. Tak už to s herečkama prostě je. Občas se někde svlíknou, sem tam si daj pusu s někym jinym. Je to můj problém, ne její."

Překvapeně zamrkám. Tak ona je to herečka? Proč mi tahle drobnost unikla? A jak je možné, že právě Robin jí to toleruje? Muž, kterého jsem si měla brát by ve své blízkosti nikoho od divadla dobrovolně nesnesl. Jedinou čestnou výjimkou byl Max. Mám pocit, že jsem byla v bezvědomí ne pár měsíců, ale několik let. Jak strašně moc ji musí milovat, aby tohle skousnul? Rozhodně víc, než kdy miloval mě. Do očí se mi natlačí slzy. Skoro slyším, jak se mi znovu hlasitě láme srdce. Měla jsi to přejít, Niko! Dobře ti tak.

Skloním oči a zadívám se na hodinky. „Budu muset jít. Mám terapii." Lež. Na žádnou už nechodím. Ta ženská na mě pořád vytahovala můj problémový vztah s otcem a snažila se na něj hodit všechno zlo světa. Jenže faktem je, že za něco prostě nemůže on, ale já, protože jsem zkrátka mrcha.

„Jasně, tak pak dej vědět, jak jsi dopadla s Richardem."

Málem jsem na něj zapomněla. „Kolik bys byl ochotný mu nabídnout?"

Přimhouří oči a našpulí rty. „Nevím, kolik bude třeba."

To jsem si myslela. Pro Báru by se vzdal i střechy nad hlavou, ale to mu nedovolím. „Milion max. Všechno ostatní už je zlodějina."

Pokrčí rameny. Rty mu zkřiví zvláštní polo smutný úsměv a oči mu zahalí zasněná mlha plná nostalgie. „Co bych pro Báru neudělal."