Princ na baterky

Nezasloužím si tě.

Robin

Chová se divně. Teda na Veroniku. Je hrozně zamlklá a krotká. Asi je to vzhledem k situaci pochopitelné, ale já si díky tomu nejsem jistý, jak se k ní mám chovat. Jak s ní jednat. Když jsem jí v nemocnici položil ruku na záda, celá se napjala jako struna a doslova utekla ke dveřím. Od té doby se jakémukoli našem tělesnému kontaktu vyhýbá. Což je asi dobře. Nerad bych, kdyby si pak dělala mylné závěry ohledně našeho vztahu.

„Potřebuješ ještě s něčím pomoct?" zeptám se, když odložím na chodbě jejího bytu malou cestovní tašku, v níž jsem jí před časem do nemocnice přinesl pyžamo a kosmetiku. Skoro nic nevážila, mohla si ji odnést sama, ale já chtěl mít jistotu, že dojde až domů.

„Možná, kdybys mi skočil něco nakoupit," navrhne. „V lednici mám akorát lahev ginu, pokud si dobře vzpomínám."

„Tu jsem vylil."

Oči se jí malinko rozšíří, ale nejsem schopný rozpoznat, jestli zklamáním nebo jen překvapením.

„Stejně jako všechen ostatní alkohol," dodám ještě, když mlčí.

„Asi je to tak lepší."

„Určitě je to tak lepší. A taky jsem ti nakoupil. Nějaký sýry, zeleninu a žitnej chleba? Jedla jsi ho, ne?" Co si pamatuju, držela pořád nějakou dietu. Nikdy jsem ji neviděl s obyčejným rohlíkem, ale možná by dala přednost slunečnicovému. Nejsem si jistý. Připadá mi to všechno jako ptačí zob.

Pomalu přikývne. „Děkuju.

Sprásknu rozpačitě ruce a zastrčím si je do kapes. „Rádo se stalo. Kdybys cokoliv-"

„Udělal jsi až dost." Zní trochu podrážděně nebo se mi to zdá?

„Okey, tak pak dej vědět, až budeš chtít pohnout s tím kanclem. Můžu se poptat po volných prostorách v zajímavý lokaci v centru."

„To budeš hodnej." Upírá ke mně velké modré oči a vypadá, že se co chvíli sesype. Měl bych jít. Sakra, vím, že bych měl. Kvůli Anetě, kvůli Báře, kvůli sobě, ale nechci jí tady takhle nechat. Udělám krok k ní. Ucouvne. Zmateně nakrčím čelo.

„Měl bys jít." Ona mě posílá pryč? Do hajzlu! To jsem nečekal. Prohrábnu si dlaní vlasy a přikývnu, než se otočím na podpatku a s tichým ahoj za sebou zavřu dveře. O ty se pak krátce opřu zády a složím si hlavu do dlaní. Nejradši bych se tady posadil do tureckého sedu a čekal, jestli nevyrazí do města, aby si koupila flašku. Díky svému pobytu v nemocnici je teď čistá, ale psychika je svině. To moc dobře vím. Zažil jsem to s mámou. A Nika nevypadala ani trochu v pohodě. Jenže ji nemůžu pořád hlídat. Vzdychnu, odlepím záda ode dveří a vydám se po schodech pomalu k autu. Nezbývá mi než jí věřit.

***

„Jak bylo?" vítá mě Aneta s knihou v ruce. Bára sedí vedle ní a něco šmudlí na mobilu.

„Doufám, že tam paříš dalšího Fredyho," zavrčím podrážděněji, než jsem měl v úmyslu a teprve, když Aneta hlasitě praští s knihou o konferenční stolek, mi dojde, co jsem provedl. Ztěžka polknu.

„Tys mu to řekla?" zaútočí Bára vyčítavě na mou přítelkyni a ta věnuje stejně vyčítavý pohled mě. Jsem kretén. Vím, to, ale škody už byly napáchány. Od začátku jsem jí říkal, že je blbost, předstírat, že o tom nevím.

„Tak sorry," rozhodím rukama a zamířím do patra. Slyším za sebou jejich tichou rozmluvu, ale nevěnuju jí pozornost. Potřebuju být na chvíli sám. Promyslet si, jak to teď bude s Nikou. Jak ji uhlídám, aniž bych ji stalkoval. Vždyť jsem po odchodu z jejího bytu seděl čtyři hodiny v autě, abych se ujistil, že neudělá nějakou pitomost. A nejradši bych tam seděl pořád, ale nevím, jak bych pak Anetě s Bárou vysvětlil, že jsem namísto obvyklého času dorazil třeba o půlnoci nebo vůbec. Jenže nemám sakra, ani nejmenší představu o tom, co od Niky můžu čekat. Myslel jsem si, že ji znám. Jenže se ukázalo, že mi tajila obří dluhy, že mě podváděla s kolegou, a to dost možná celé roky a já jsem si ničeho nevšiml. Co jsem to byl do prdele za partnera, že jsem to neviděl? Kdo vůbec byla moje ex? Teprve teď mi začíná docházet, jak málo jsem se o ni zajímal. Jak málo jsem se staral. A když, tak jsem pro ni měl jen spoustu výčitek.

„Byl jsem úplně jako její debilní fotr," zamumlám si pro sebe, když dosednu na stoličku ke klavíru. Zavřu oči, položím prsty na klaviaturu a nechám je, aby pustily ven všechnu tu frustraci, která se ve mně za poslední hodiny nahromadila. Tóny jsou zpočátku smutné, melodie pomalá a melancholická, ale postupně se tempo zrychluje a hudba nabírá na dynamice a síle. Stejně, jako mnou probublává potlačovaný vztek, derou se i z klavíru čím dál ostřejší zvuky v nichž je patrná určitá disonance a ostrý až palčivý nesoulad. Nechávám je vyznít a jindy je zas utnu hned v zárodku. Na čele se mi rosí pot. Ani neslyším, že se otevřely a zase zavřely dveře. Na Anetinu přítomnost mě upozorní teprve lehký dotek její dlaně na mém rameni. Polekaně sebou trhnu a zamžikám. Zrychleně dýchám. Bříška prstů mě svrbí. Musel jsem hrát celé hodiny. Stojí vedle mě a dívá se na mě s němou otázkou v očích. Zlatý kroužek v záplavě hnědozelené barvy, který rámuje její černé zornice vyniká víc než jindy. Zdá se, jako by místo očí měla dvě velké zářivé hvězdy. Dvě slunce. Chytím ji za boky a zanořím se obličejem do jejího klína. Zanoří mi ruce do vlasů. Chvilku tak mlčky zůstaneme. Pak se odtáhnu a ztěžka vzdychnu, teprve potom se jí znovu podívám do tváře. „Něco ti musím říct."

„Myslela jsem si to. Už jsem odvedla Báru k Ivetě."

Ta holka má bud' šestý smysl nebo se chovám jako větší hovado, než jsem si myslel. Pak si uvědomím, jak dlouho trvá cesta hromadnou dopravou odtud do Ivetina bytu. Nakrčím čelo. „Kolik je hodin?"

„Půl devátý."

Domů jsem dorazil před pátou. Zadívám se na svoje ruce. Bříška prstů mám celá zrůžovělá a bolavá. Dokud jsem hrál, necítil jsem to.

„Tak co se děje?" uhodí na mě Aneta.

Děje se to, že ti už měsíce tajím, že chodím za svou bejvalkou do nemocnice. Děje se to, že začínám pochybovat o tom, že ti budu dobrým partnerem, protože jsem egocentrik zahleděný do sebe. Děje to, že si tě nezasloužím.

Posadí se vedle mě a vezme do dlaní jednu mou ruku. Postupně políbí každý můj prst a pak totéž udělá s druhou rukou. Že tajím dech si uvědomím teprve ve chvíli, kdy se musím prudce nadechnout, protože se mi začnou dělat mžitky před očima.

„Robine," zaprosí.

Polknu. Musím jí to říct.