Dalo se to čekat.

6 2 2
                                    

„Takže to chceš odpískat? To si děláš prdel, Robine!" Max praštil vztekle dlaní do stolu. Hrnky s kafem hlasitě zacinkaly o podšálky a servírka se po nás poplašeně otočila. Omluvně jsem se na ni usmál.

„Máš vůbec představu, kolik práce mi dalo, abych všechny přesvědčil, že to bude hit příští sezony? Ráno mi dokonce dorazil finální rozpočet, za měsíc se měly rozjet konkurzy a ty to chceš zastavit?"

Ošiju se, ale přikývnu. „Necítím se na to. Ještě ne." Pohledem zabloudím k nástěnným hodinám, abych zkontroloval, kolik mi zbývá času. Zhruba za dvě hodiny by k nám měli dorazit zámečníci. Je tam sice Aneta, ale stejně bych chtěl být u toho. V tom pokoji jsem nebyl víc než rok, protože poslední týdny života strávila moje sestra v nemocnici. Teď jsem chtěl být první, kdo tam vkročí. Kdo se bude dotýkat jejích věcí. Kdo zjistí, jestli tam zůstala její vůně. Matčin parfém byl v salonu cítit pořád a já se občas nedokázal ubránit pocitu, že mi stojí za zády a pyšně přikyvuje, když hraju na klavír. Možná budu mít stejný pocit i v Moničině pokoji. Bude to jako by se něco z ní vrátilo domů. Anebo možná ne, a to mě děsí. Možná to bude prostě jen obyčejný prázdný pokoj plný prachu.

„Pche, tak ty se na to necítíš!" zasměje se trochu hystericky můj přítel a mávne na servírku. Ta se okamžitě rozběhne k nám.

„Aneta o tom ví?" zamumlá tlumeně, než si objedná panáka oblíbeného rumu.

Zavrtím hlavou. „Myslel jsem, že bys jí mohl říct, že to divadlo stoplo."

Na stole před námi přistane sklenička s medově zbarvenou tekutinou. Max do sebe obsah otočí, aniž by provedl svůj obvyklý rituál, který spočíval v tom, že s tekutinou pomalu kroužil ve sklenici, očichával ji a pak pomalu s tichým pomlaskáváním popíjel.

„Tak to ani náhodou, kamaráde." Dno skleničky hlasitě dopadne na desku stolu. „Jasně jsem řekl, že se mezi vás dva už nebudu plést a hodlám to dodržet."

„Maxi-

„Žádný Maxi. Nebudu jí lhát."

Zatnu zuby a potlačím chuť mu vpálit, že mě kvůli ní klidně věšel bulíky na nos celé týdny. Dobře vím, že by argumentoval tím, jak to nakonec dopadlo.

„Nechci, abys lhal, jenom potřebuju, abys to nepopřel."

Krátce se zasměje a zavrtí hlavou. „Ne."

„Proč?"

„Protože je to blbost. Protože nesouhlasím s tím, že se chceš zase zavřít do nějaký svojí ulity jenom proto, že ti chce Richard vzít Báru. Udělá to, ať z tý ulity vylezeš nebo ne. A co ti potom zbude?"

Nakrčím čelo. Takhle jsem o tom nepřemýšlel. Chtěl jsem jenom, aby případný soudní spor nepropírali v bulváru. Už tak to bude pro mou neteř náročné. Veronika mě upozornila na to, že bude potřeba vyšetření psychologa a lidi ze sociálky si u nás budou možná chvíli podávat dveře, pokud Richard bude žádat o předběžné svěření své dcery do péče na základě testů DNA. Ty taky bude muset provést klinika s patřičným kulatým razítkem. A jestli se toho pak chytí ještě noviny a budou to řešit její spolužáci ve škole... Mám o ní strach. Nic víc. Na to, co bude potom, jsem nemyslel. Vůbec jsem si nepřipouštěl možnost, že bych o Báru mohl opravdu přijít.

„Aneta," vydechnu bez váhání.

„Ne, když jí budeš lhát."

„Máš pravdu." Ona to pochopí, o tom nepochybuju. Ale bude jí to mrzet. Od chvíle, co jsem se vrátil ke skládání, byla můj největší fanoušek. Vydržela vedle mě v salonu sedět celé hodiny a jen poslouchat. Někdy dokonce zapisovala noty, protože s těma já prostě bojuju a nebaví mě. Pořád mě přemlouvala, ať svoje skladby někam pošlu. Neměla ani tušení, že jsou pro ni. Dozvěděla se to teprve včera od Maxe a já jí to všechno zase vezmu. Bojím se, že si bude myslet, že se jí mstím za to, jak se mě veřejně zřekla. A možná i trochu jo.

„Ale je ti jasný, že když nebude hrát v tomhle, dostane jinou nabídku? Minulej tejden mi volali z televize, jestli bych jim nepředal kontakt. Chtěj si jí pozvat na konkurz. Doporučil jí někdo z divadla."

Po páteři mi sjede mráz a orosí se mi čelo. Televize. Dalo se to čekat. Ale doufal jsem, že ne tak rychle. Ne, před premiérou. Kurva. Napiju se vody a promnu si dlaní krk. Před očima se mi roztančí hvězdičky. Je to tady zas. Nemůžu se nadechnout. Hrudník mám jak ve svěráku.

„Robine?" Maxův hlas mi zní cize, vzdáleně. Jako ze starého telefonního sluchátka. To asi pro ten hukot v uších.

„Robine!" Na rameni cítím jeho dlaň. Třese se mnou. Zvednu hlavu a snažím se zaostřit. Přes mžitky už skoro nic nevidím. Potřebuju vzduch, ale moje plíce jako by mi vypověděly službu. Odmítají se mnou spolupracovat. A ruce taky. Nohy mám jako z rosolu, když se pokusím vstát, podlomí se mi a já padám na zem. Mžitky pohlcuje tma a hukot mizí v absolutním všeobjímajícím náhlém tichu. Takhle si představuju smrt.

Mám otevřenou pusu a na rty se mi tiskne cosi teplého. Polekaně otevřu oči, odstrčím od sebe Maxe a prudce se nadechnu. Jednou, dvakrát a potřetí. A pak znovu, už o poznání klidněji. Žiju. Dýchám a ... „Mám žízeň," zachraptím. Židle na níž jsem měl po svém probuzení položené nohy, leží na zemi a servírka, která se ji právě chystala zvednout, rychle odbíhá pro sklenici vody. Chci se postavit, ale Max mě zadrží. „Zůstaň, jak jsi. Už jsme volali záchranku."

Nakrčím čelo. „Jenom se mi zamotala hlava."

„Protože ses nemohl nedechnout. Měl jsi barvu jako zralý rajče, než ses skácel k zemi."

Nenapadlo mě, že by to na mě mohlo být tak vidět.

„Lapal jsi po dechu a chvilku z tebe vycházely dost děsivý zvuky, myslim, že nebude od věci, když se na tebe někdo podívá, kamaráde."

Vděčně si vezmu od servírky vodu a hltavě se napiju. Zdá se, že ty zámečníky nakonec stejně nestihnu. 

Princ na baterkyKde žijí příběhy. Začni objevovat