Princ na baterky

Víla kmotřička

Robin

„Tak mluv."

Ufff! Bál jsem, že mě zkusí vyhodit ještě dřív, než jí navrhnu tu šílenost. Nenechal bych se, ale bylo by o dost těžší jí tu ideu prodat. Udělám krok k ní. Lehce se napne, ale neutíká, což považuju za dobré znamení.

„Nikdo o nás nemusí vědět." Sotva to dořeknu, je mi jasné, že to budu muset rozvést. „Chci tím říct, že se můžeme scházet tajně. Nemusíme přece čekat na to, až se prosadíš, když oba víme, že bez toho druhýho nemůžeme být. Max to tak dělal roky." A nikdo nepochyboval o tom, že je na ženský.

Zatváří se lehce přezíravě. „To ti poradil on?"

„Ne."

Pomalu přikývne a našpulí rty. Snad celou věčnost si mě zkoumavě prohlíží. Zatím se mnou nevyrazila dveře, což znamená, že mám pořád šanci uspět. A sakra, dotknout se obsahu té černé krajkové podprsenky, co jí vykukuje z županu, který se rozevírá na hrudníku tím víc, čím pevněji si tiskne paže k tělu. Plná ňadra se jí v pomalých intervalech zvedají a zase klesají dolů. V puse mi vyschne, když jí najednou obě ruce spadnou podél boků, uzel na pásku se uvolní, jak o něj zavadí prsty a odhalí mi tak nádherné tělo jen v černém prádle a punčochách. Celé to trvalo sekundu, možná dvě, než tu malou rozkošnou nehodu stihla zase napravit, ale mě to stačilo k tomu, abych věděl, že bez její kladné odpovědi odsud ani jeden z nás neodejde.

Tváře jí hoří červení, ale na hlase bych skoro nepoznal, že ji to rozhodilo. „A když na to přijdou?"

„Nepřijdou."

Nervózně se zasměje a zastrčí si vlasy za uši. „A co ty?"

„Já?" Nechápu otázku. Já o tom přece musím vědět.

„Copak tobě by to stačilo?" Upře na mě ty velké hnědozelenozlaté oči s naprosto nevinným výrazem. Rty má lehce pootevřené, pažemi se objímá v pase jako by ji z toho všeho rozbolelo břicho a já si najednou připadám jako odsouzenec na smrt, co ji prosí o milost. Bezděčně před ní padnu na kolena a obejmu ji rukama v bocích, hlavu přitom tisknu uchem k jejímu klínu, tak, abych mohl mluvit a ona mi rozuměla každé slovo.

„Bude mi to stačit tak dlouho, jak budeš potřebovat."

Slyším, jak tiše, skoro neslyšně vzlykne. Následuje prudký nádech, výdech a pak už se její prsty noří do mých vlasů. Kleká si ke mně, dívá se mi do očí a po tvářích ji tečou slzy. Slíbám je. Všechny. A pevně ji obejmu. Držím ji a do nosu nasávám vůni cukrové vaty.

„To po tobě nemůžu chtít," špitne mi do ucha a zanoří tvář do místa, kde moje rameno přechází v krk. Na kůži mě šimrá její horký dech. Tolik mi chyběla.

„Ty můžeš chtít cokoli."

„Ne." Odtáhne se. Najednou je mi strašná zima bez jejího hřejivého těla na mém. Prohrávám. Cítím to a rve mi to vnitřnosti na kousky.

„Takhle to nechci." Skoro úlevou vydechnu. Řekla takhle. Možná má jiný návrh. Možná to vzdávám předčasně.

„Jak takhle?"

Lehounce nakloní hlavu ke straně a ukáže prstem nejdřív na mě a potom na sebe. „My dva..." Odhodlaný nádech. To není dobrý! „...Musíme být rovnocenní partneři."

Svraštím čelo.

„Ani jeden z nás by se neměl pro toho druhého obětovat. Nechci, abys toho jednou litoval."

„Nebudu," oznámím rezolutně a vrtím přitom hlavou.

„Ale mohl bys třeba někoho potkat a ..."

„Nechci nikoho potkat. Nechci nikoho kromě tebe, Aneto. Už navždycky. A teď ti dávám na výběr. Buď to bude tak, že se budeme potají scházet a já budu čekat, až budeš náš vztah chtít posunout dál. Anebo to bude tak, že se budeme jeden druhýmu vyhýbat, dokud spolu nebudeme moct mít vztah se vším všudy. Na každej pád, budu čekat na t-e-b-e. Sám."

Nevěřícně na mě poulí oči, kroutí hlavou, naprázdno otvírá a zase zavírá pusu. Odpověď nepřichází. Mám chuť si začít zoufalstvím rvát vlasy. Tahle ženská mě připraví o nervy. Vždyť jsem jí právě vyznal nehynoucí lásku. A to bezpodmínečně. Nebo ne?

Sakra. Do hajzlu! Vždyť jsem se jí vůbec nezeptal, jestli o mě ještě stojí. Co když má už dávno v posteli jinýho nabíječe a já tady ze sebe dělám vola? Ta představa mi hne žlučí tolik, že musím uhnout pohledem a promnout si dlaní krční páteř, než znovu promluvím.

„Ale jestli nechceš, abych na tebe čekal-"

„Chci!"

Kurva! Jo! Vtáhnu dolní ret a konečně najdu sílu se na ní zase podívat. Usmívá se. Je to dobře nebo špatně? Těžko říct. Nevyznám se v ní. „Takže?" Prosím, prosím, prosím, ať na to přistoupí. Potřebuju z ní už stáhnout ten župan a ochutnat tu voňavou jemnou kůži pod ním.

„Je to dost šílenej nápad."

„Já vím."

„Musíme být hrozně opatrný."

„Budeme. Slibuju." Tak už to řekni!

„Dobře. Budeme se scházet tajně."

Na nic dalšího nečekám a strhnu ji na zem, abych konečně mohl udělat to, k čemu mi odbíhají myšlenky od chvíle, kdy jsem vešel do šatny. Rty se krátce a pevně přisaju k jejím, v dlani sevřu pravé ňadro pořád ještě chované v černé krajce a levou rukou jí pevně zmáčknu zadek. Obtočí mi nohy kolem pasu a zavlní boky. Tlumeně zavrčím a zlehka ji kousnu. Tiše se zasměje.

Ťuk. Ťuk. Ťuk.

„Aneto, jsi tam?" Max. Do prdele. Kazišuk jeden.

„Jo. Převlíkám se."

„Okey. Tak sebou trochu hni. Je po tobě sháňka mezi sponzorama."

„Dobře."

Několik vteřin, možná minut jsme jako pěny, aby nás náhodou nezaslechl dřív, než odejde. Oba zadržujeme smích. Vlastně ani nevím, co je na tom tak zábavného. Vždyť sotva jsem slíbil, že si dáme pozor, už to málem prasklo.

„Tady není bezpečno," oznámím, líbnu ji na čelo a pomůžu jí na nohy.

„Takže řekněme..." Přimhouří oči. „Po půlnoci u tebe?"

„Do půlnoci, Popelko." Mrknu jedním okem a líbnu ji do vlasů. „Jinak se z kočáru stane zase dýně."

Neurčitě zavrtí hlavou. „To si pleteš, ty přece nejsi víla kmotřička, ale princ."

„Zaskakuju za ní. A pošlu pro tebe taxi."

„Je nemocná? Chudák."

„Je na svatební cestě."

„A koho si vzala?"

„Hagrida."