Free Fall

kapitola druhá

Takže tenhle kluk byl jeho přítel.

Nico. Nepotřeboval to jméno vyslovit nahlas, aby věděl, jak krásně znělo a jak se k němu hodilo.

Jenže to bylo vše. Líbilo se mu jeho jméno, jeho oči. Jinak měl v sobě prázdno, necítil k němu vůbec nic.

Byl to pro něj cizinec, ať už si mohli být dříve blízcí jakkoliv. A Sebastian měl pocit, že byl v jeho životě důležitý. Byl to ten samý pocit, jako když zapomenete nějaké slovo a snažíte se marně vzpomenout, zatímco ho máte na jazyku, ale nedaří se. Tak se cítil.

Tady ale nešlo o nějaké pitomé slovíčko, které zapomněl. Tady zapomněl na pro něj důležitého člověka, vše, co spolu zažili, co k němu cítil. Byla to noční můra, protože vůbec nevěděl, co by mu měl v tu chvíli říct.

Nico se na něj opět podíval, když Sebastian neodpovídal. "To je v pořádku," řekl klidným hlasem. "Třeba si vzpomeneš. Já doufám, že si vzpomeneš." Pustil jeho ruku. "Hlavně, že jsi to přežil."

Než stihl něco říct, dveře jeho pokoje se znovu otevřely. Tentokrát konečně vešli ti, na které čekal - jeho strýc Hector a bratranec Hunter.

Sebastianovi se ulevilo, že vypadali přesně tak, jak si je pamatuje, jen měl Hunter jemné strniště na tváři. Nico se za nimi otočil a kývl na pozdrav.

"Znáte se?" zeptal se ho Sebastian.

Nico se k němu otočil, než se postavil, aby uvolnil židli Hectorovi. "Díky Hunterovi jsme se vůbec poznali," pousmál se.

Oh. To Sebastiana překvapilo.

Nico s Hunterem si plácli. Hector se posadil na uvolněnou židli a povzdechl si při pohledu na svého synovce. "Sebastiane," oslovil ho pomalu. "Potřebuju do detailu vědět, co si jako poslední pamatuješ. Po všech stránkách. Ať už škola, rodina nebo cokoliv jiného."

Sebastiana ani nepřekvapilo, že se jeho strýc vůbec nezajímal, jak mu je. V tomhle byl jak jeho otec, ten by se nejspíš taky ani nezeptal.

Ale nic nenamítal. Řekl Hectorovi vše, co si pamatoval. Hranice toho, co si pamatoval a co už ne nebyla v jednom dni. Pletl se mu dohromady týden, možná dva. Věděl ale, že nastoupil na vysokou, na které měl dle něj odchozené maximálně dva týdny. Jeho táta žije tak, jako posledních dvacet let, neustále v práci, kde vydělává velký peníze, které jeho máma utrácí. I když zaměstnaná není, nezdržuje se skoro doma, protože lítá po nákupech, kosmetických procedurách a podobně.

Pak se podíval na Nica, který stál v rohu místnosti a s rukama složenýma na prsou ho sledoval. "A třeba Nica si nepamatuju vůbec," řekl tiše.

Hector přikývl. "Toho je hodně, co si nepamatuješ," přiznal. Vypadal naprosto vyčerpaně. Nejspíš proto, že věděl, kolik toho bude muset dovysvětlovat.

A tak začal. "Řeknu ti to ve zkratce, na detaily se nejspíš budeš doptávat později. Každopádně na vysokou už nechodíš. Opustil jsi ji po tom... Po tom, co se zdravotní stav tvého táty výrazně zhoršil."

"Jak zhoršil? Cože?"

"Z Harolda je ležák, Sebastiane. Sotva promluví. Nehýbe se. Neustále se musí o něj někdo starat. A ty jsi školu opustil, abys pomalu začal přebírat jeho byznys."

Tak proto tady na něj táta nečekal, nedohadoval se se sestřičkami o čaji. Byl teoreticky na pokraji smrti.

"A m-máma?" zeptal se koktavě. Byl jemně v šoku.

"Tvá matka od něj odešla asi po měsíci, co byl na lůžku, zkrátka to nezvládla. Jenže takovým způsobem, že s vaši rodinou úplně přetrhala kontakty, prostě zmizela. Takže proto jsem tady dneska já. Tvé matce se nemocnice vůbec nemohla dovolat, aby jí řekli, co se stalo."