Free Fall

kapitola devátá

Další věcí, na kterou si Sebastian ze své minulosti vzpomněl, nebylo nic důležitého.

Jelikož měl ještě stále nařízený klidový režim, často se doma nudil. Občas šel navštívit tátu a mluvil s ním, i když se mu odpovědí nedostávalo. Někdy shlédl na posezení celý seriál. Pak se rozhodl projít více své věci ve snaze si na něco vzpomenout.

A to mu pomohlo v tom, aby si vzpomněl na útržky z jeho života na vysoké.

Jakmile otevřel materiály k jednomu předmětu, hned se mu vybavila přednášková učebna, kde se učil. A blonďatá dívka vedle něj. Znali se. Byli kamarádi. Na jméno si ale už nevzpomněl.

Procházel si věci dál, četl si své zápisky. Občas mu přišlo něco povědomé, věděl, že se to učil. Seděl dvě hodiny na zemi s nohou v sádře natáhnutou a procházel vše, co našel.

Po této zkušenosti mu bylo líto, že se jeho telefon při nehodě doslova roztříštil a nebylo možné z něj nic zachránit. A jak ten největší idiot na světě si v této době fotky nijak nezálohoval. Mohlo mu to tak pomoct.

Zrovna materiály k předposlednímu předmětu, který našel, když se ozvalo ťukání na dveře a dovnitř vešel Nico. Automaticky se podíval na postel, až pak si všiml Sebastiana na zemi. Nakrčil obočí. "Co děláš?" zeptal se.

"Procházím si věci ze školy. Docela to pomáhá. Pamatuju si útržky, jak jsem se tyhle věci učil."

Nico přešel k němu blíž, založil si ruce na prsou a kývnul na židli, která se stala odkládacím místem materiálů, které už měl Sebastian projité. "A ta židle ti na tohle nebyla dostatečně dobrá? Proč sedíš na zemi?"

"Je to pohodlný," pokrčil rameny. "A na zemi je více místa."

Nico se uchechtl. "Okay. Ale teď je čas na oběd."

Sebastian si povzdechl. "Nemůže to počkat?"

"Může, pokud chceš mít jídlo studené."

"To nechci."

"Tak pojď."

Sebastian odložil materiály, připraven se postavit. Pak si ale uvědomil, že tak lehké to nebude. Měl sádru až po půlku stehna a nemohl pokrčit rameno. Stále ho při těžkých pohybech bolela hruď, jak měl zlámaná žebra. A tohle těžký pohyb byl.

Nemusel ale říct ani slovo. "Právě proto jsem se ptal na tu židli," prohodil Nico a už stál za Sebastianem. "Tohle mi mohlo být jasný."

Nico jej chytil, zapřel se a vytáhl ho na nohy. Sebastian byl jeho sílou až překvapen. Zatímco se z toho vzpamatovával, Nico už mu podával berle. "Dobrý?" zeptal se.

Sebastian se na něj otočil, ale jelikož berle ještě neměl, málem rovnováhu zase ztratil. A i když to ustál, Nico ihned zareagoval připraven ho chytit. Jeho ruce se tak objevily na Sebastianově pase a berle s ránou spadly na zem.

Nico ho hned zase pustil. Ale Sebastian si v tu chvíli opět na něco vzpomněl.

Nevěděl, kde byli, kdy se to odehrávalo, nevěděl žádné okolnosti. Ale objímal Nica a Nico ho objímal zpátky. A když to byla pouhopouhá vzpomínka, cítil, že to nebylo jen kamarádské objetí.

Oba se zasmáli. Pustili se. Když se na sebe podívali, zasmáli se znovu. Byla to první veselá vzpomínka, kterou na Nica měl.

A pak skončila. Snažil se si vzpomenout dál, ale netušil, co se dělo pak. Dále si vzpomenout nemohl a bylo to neuvěřitelně frustrující.

Podíval se na Nica. A vyhrkl. "Myslím, že jsem si právě poprvé vzpomněl na tebe." Nebylo to sice poprvé, ale zatím neplánoval mu říct o jeho první vzpomínce, kde se dobili do krve.

Nico přímo zvedal spadlé berle, a tak se narovnal a překvapeně na Sebastiana podíval. "Oh? Na co?"

Pokrčil rameny. "Moc nevím, jen... Objímali jsme se. Smáli se. Netuším kdy ani kde."

"Jak to tam vypadalo?" zeptal se Nico. "Třeba ti pomůžu, aby sis vzpomněl více."

Sebastian se zamyslel, ale pomalu začal vrtět hlavou. "Nejsem si jistý," přiznal po chvíli. V hlavě měl jen Nicův úsměv. Byly stěny kolem nich bílé? Modré? Neměl tušení.

Nicova ramena poklesla. "Aha," zamumlal. "To mi moc nepomáháš," prohodil pobaveně.

Sebastian k němu zvedl pohled. Nasucho polkl. A pak mu teoreticky nakázal: "Zkus mě obejmout. Prosím," dodal.

Dostalo se mu dalšího překvapeného pohledu. "Vážně?"

Ne. Nevím. "Jo."

Samozřejmě si byli s Nicem mnohem více blízcí, než ten první den v nemocnici. Byli spolu dalo by se říci každý den. Nico mu vařil, tu a tam mu převyprávěl něco, co se v minulosti stalo, když se Sebastian zeptal a on to věděl, jezdil s ním na kontroly k doktorovi. Sebastiánův strýc ho v uvozovkách za to platil - jelikož Nico pro něj za normálních podmínek pracoval, platit ho, jako vždy.

Přesto ta myšlenka, že by se objímali, byla jak něco nemyslitelného. Pro Nica asi ne, ale pro Sebastiana určitě.

Nico zase opřel berle o zeď a pak k Sebastianovi přistoupil blíže. Bylo to trapné? Ano. Ale Sebastian doufal, že mu to pomůže.

Začal natahovat ruce směrem k Nicovu pasu, ale ten ho chytil za zápěstí a zastavil. Zavrtěl hlavou. "Takhle ne," řekl tlumeným hlasem. Pomalu navedl Sebastianovy ruce na jeho ramena. "Šel jsi mi vždy po krku. Já tobě po pasu," uchechtl se nad tím, jak to znělo.

A měl pravdu. I v tom střípku vzpomínky ho Sebastian objímal kolem krku. Nico ho k sobě tiskl zase za pas.

A tak se objali. Sebastian zavřel oči Znovu si v hlavě vybavil tu vzpomínku a snažil se vzpomenout si dál. Nasál Nicovu vůni. Po chvíli ho objal pevněji, Nico udělal to samé. Dlouho se ale nic nedělo.

Ale ten pocit, ten mu přišel povědomý.

"Pomáhá to?" ozval se Nico.

"Jo," odpověděl Sebastian dřív, než si stihl odpoveď promyslet.

"Co si dál pamatuješ?"

Sebastian zaváhal. "Nic, jen... Přijde mi tohle povědomý."

Nico se mírně odtáhl, ale nepouštěl ho. Tedy, alespoň jednou rukou ne. Když Sebastian zvedl hlavu, Nico mu položil dlaň na tvář a jemně pohladil. Ta chvíle byla neuvěřitelně intimní a neměl tušení, jak se teď budou chovat, až si sednout ke stolu a nejspíše v trapném tichu budou jíst oběd.

Ale v tu cvhíli Sebastianovo srdce doslova poskočilo. A vzpomněl si na další věc.

Stáli stejně, jako teď, objímali se jako teď. Nico ho pohladil po tváři jako teď, tentokrát ale aby Sebastianovi setřel slzy. Sebastian si nepamatoval, jestli někdy brečel tolik, jako v té vzpomínce.

Nico ale nebrečel. Držel Sebastiana, jako by mu na tom závisel život.

Tentokrát poznal, kde byli. Byl to Nicův byt, vzpomněl si. Ve vedlejším pokoji ležela jeho sestra.

"Sebastiane..." vydechl Nico.

"Nechci o tom mluvit," přerušil ho Sebastian. "Alespoň ne teď."

A vzpomínka tak skončila stejně jako začala.

Sebastian Nica pustil a zvedl k němu pohled. "Proč mám na tebe jen smutné vzpomínky?" pomyslel si, ale jak hned na to zjistil, řekl to nahlas.

Nico nakrčil obočí. "Cože?"

Alespoň tak zajistil, že u oběda nebylo trapné ticho. Řekl totiž Nicovi všechno, na co si doposud vzpomněl.

ᴥ

zajimalo by mě po minulé kapitole, jestli je tady někdo, kdo nicovi alespoň trochu věří kjskj