Free Fall

kapitola šestá

přítomnost

Jakmile se Sebastian probudil, Nico už byl vzhůru a četl si knihu. Překvapilo ho, že v posteli vůbec zůstal a nešel si číst jinam. Bylo to už podruhé, co ho takhle Sebastian uviděl, což asi znamenalo, že měl ve čtení zálibu. To bylo nejspíš něco, co dříve věděl.

Chtěl se jinak uvelebit, ale zabolela ho hruď takovým způsobem, že hlasitě zasyčel. V tu chvíli Nico zaregistroval, že je vzhůru a hned knihu odložil. "Jsi v pohodě?" zeptal se, ruce nastavené tak, aby mu mohl pomoct.

Sebastian přikývl. "Jen to zabolelo."

Nico váhavě přikývl a uvolnil se. "Donesu ti něco na snídani. V devět musíme vyjet do nemocnice kvůli kontrole. Nakonec jedu s tebou já, Hectorovi se objevilo něco v práci."

Sebastian se trochu zamračil, zatímco Nico opustil pokoj. Neuměl si představit, že by to byl právě jeho strýc, kdo b s ním jezdil na kontroly. Největší smysl mu dával právě že Nico, protože když s ním byl většinu času, přišlo mu, jako by byl jeho osobní asistent nebo něco podobného.

Což asi nebylo nejlepší, aby si myslel, když to byl jeho přítel.

Povzdechl si. Měli by si o jejich vztahu promluvit, protože to ještě neudělali. Tedy, kromě toho, když mu Nico vyprávěl, jak se potkali. Měli by si říct, co od toho druhého očekávali, co Nico očekával od Sebastiana. Protože kromě toho, jak ho první den v nemocnici chytil Nico za ruku, se nic nestalo. A kdo ví, co si o tom Nico myslel.

Nico mu donesl na snídani toasty s horkým čajem na stolku, který si mohl Sebastian dát přes sebe. "Jdu zavolat Hectorovi, kde nechal všechny papíry a jaké auto si můžu půjčit a pojedeme?" zeptal se.

Sebastian přikývl, nic jiného mu taky nezbývalo. Nebylo to tak, že by se musel převlékat nebo něco podobného. Měl neustále na sobě něco jako pyžamo a převlékal si ho tak dvakrát týdně, když se měl také umýt. Nesnášel to, protože ho to příšerně bolelo, ale nechtěl, aby mu s umýváním kdokoliv pomáhal. Upřímně, nemohl se dočkat, až si dá pořádnou sprchu jako normální člověk.

Když si později přesedl na vozík, Nico ho odvezl k autu a pomohl mu přesednout. Do auta se Sebastianovi přesedalo mnohem hůř než z vozíku na postel.

Kontrola proběhla v pořádku. Sebastian si postěžoval na neustálou bolest při každém pohybu, na což mu jen předepsali prášky proti bolesti, a mohli jet zase zpátky. Mohl zase tisíckrát přesedat z vozíku a na vozík. Opravdu to nesnášel.

V autě jeli většinou v tichu. Nico řídil s pravou rukou na volantu a druhou opřenou o okénko. Sebastian usoudil, že takhle vypadal opravdu dobře. Odkašlal si.

"Měli bychom si asi promluvit."

Nico se na něj letmo podíval, než se zase otočil k silnici. "O čem?"

"O nás, nemyslíš?" otočil se a něj Sebastian. Nico nic neříkal. "Jestli jsme spolu byli půl roku a já si najednou nic nepamatuju... Nemusíš se mnou zůstávat. Nemusíš čekat, až si vzpomenu. Jestli. Já... nevím, jestli ode mě-"

"Nic od tebe neočekávám," přerušil ho Nico. "Nepamatuješ si mě. Beru to, nemůžeš za to. Nebudu chtít po tobě nic, dokud si nevzpomeneš. Nemusíš se bát, že na tebe vytáhnu to, že jsme byli spolu půl roku, tak proč si nemůžeme dát ani pitomou pusu nebo něco podobného."

Sebastian sklopil pohled. "Ne, že bych si tohle o tobě myslel."

"Já vím. Ale chci, abys to věděl. Nechávám to všechno na tobě. A kdyby sis vzpomněl na ten uplynulý rok a usoudil, že už ke mně necítíš to, co dřív... Taky to pochopím."