Free Fall

kapitola čtvrtá

Bylo to přesně osm dní po tom, co se probudil v nemocnici, kdy se mu vrátil první střípek vzpomínky.

A stalo se tak ve chvíli, kdy uviděl tátovo bezvládné tělo v ložnici jeho rodičů. Stejně tak jako jeho vlastní pokoj u strýce byl přizpůsoben jeho momentálním zraněním, ložnici jeho rodičů díky tomu málem nepoznával. Tolik přístrojů, hadiček, nemocničních pomůcek. A dvě sestřičky, které se u jeho táty střídali dnem a nocí, aby nikdy nebyl bez dohledu.

Byl s ním jeho strýc i bratranec. Hunter ho dotlačil na vozíku až k posteli. Když ale Sebastian svého tátu oslovil, nedostalo se mu odpovědi ani jediného pohybu.

"Nejspíše tě slyší," řekl mu Hector. "Nejspíš je vězeň svého vlastního těla."

Sebastian na sucho polkl. "Co se mu stalo?"

"Mrtvička," řekl Hector. A jestli řekl i něco po tom, to už Sebastian nevěděl, protože mue před očima přeběhl zlomek vzpomínky.

Seděl u táty na meetingu. I když neměl u něj ve firmě oficiální pozici, často se těchto věcí jen tak zúčastňoval. Pro praxi, říkával jeho táta. Takže tam znuděně seděl a hrál si s propiskou. Jediné, co ho donutilo zvednout pohled, bylo, když uslyšel ránu. Jeho táta byl najednou na zemi.

Zalapal po dechu. "Byl jsem u toho, že?" podíval se na Hectora. "Stalo se to na meetingu."

"Pamatuješ si to?" zeptal se Hunter. "Jo, byl jsi u toho."

"Teď se mi vrátil úplný střípek."

Jeho strýc s Hunterem se na sebe podívali pohledem, který si Sebastian nedokázal vysvětlit, rozhodně to ale nebyla radost z toho, že si na něco poprvé vzpomněl. Že jeho amnézie nejspíše není definitivní a vzpomínky se mu vrátit mohou.

Povadl mu úsměv. Odkašlal si a odvrátil od nich pohled, podíval se na svého tátu.

"To je skvělý," řekl nakonec jeho strýc, ale Sebastian mu nevěřil. Začínal mít podezření, že věci nebyly tak jednoduché, jak mu je zatím vybarvovali.

"Můžu být s tátou chvíli o samotě?" zeptal se. V odraze v okně uviděl, jak se Hector s Hunterem na sebe podívali.

"Samozřejmě," odpověděl Hector a i se svým synem místnost opustil.

Ještě chvíli tam pobíhala sestřička, a tak Sebastian počkal, až taky odejde. Jakmile se za ní zavřely dveře, do očí se mu nahrnuly slzy. Zhluboka se nadechl. A pak jim nechal volný průchod.

Tak moc si přál, aby byl jeho táta zase při smyslech a řekl mu, co se děje. Jenže jestli se to stalo přibližně před půl rokem, kdy začal chodit s Nicem, věděl jeho táta vůbec něco? Potřeboval by někoho nezaujatého, kdo by mu vše vysvětlil. A myslel si, že právě Nico by tím nezaujatým člověkem být mohl, ale ta jiná skvrna na košili ho donutila pochybovat, i když to byla naprostá banalita.

I když by tam nejraději seděl hodiny a pořádně se vybrečel, snažil se brek co nejdříve zastavit, aby to nebylo podezřelé. Mohl se vybrečet u sebe na pokoji, kde nebudou sestřičky ani strýc za dveřmi. Jen nevěděl, jak to bude s Nicem, jestli strýc plánoval, aby u něj raději zůstával i přes noc.

Sebastian byl bohužel zatím hodně omezen i pohybově a tak pomoc potřeboval, i když by uvítal den, kdy by mohl být úplně sám a urovnat si myšlenky. Toho se ale jen tak nedočká.

Párkrát zkusil na tátu promluvit, jako by mu snad odpověděl, i když nikomu jinému ne. Pak napsal Hunterovi, jestli by pro něj přišel. Kvůli jeho zlomeným žebrům ani nemohl utáhnout vlastní vozík.