Free Fall

kapitola dvacátá devátá

I když Sebastian byl Nicovou podporou v dnech po Alicině smrti, pomáhal mu se zařizováním pohřbu, stále ho omezovala myšlenka, že to právě Nico rozbil brzdy na jeho autě.

Vyříkali si to, udělali dohodu. Sebastian mu to i odpustil, ale lusknutím prstů se nedokázal chovat, jako by se to nikdy nestalo.

Nica pustili z nemocnice o den dřív, právě kvůli pohřbu. Sebastiana překvapilo, kolik lidí se nakonec ukázalo, protože jak věděl, Nico s Alicí nebyli v kontaktu se žádnou vzdálenější rodinou, rodiče a prarodiče měli mrtvé. Nico mu pár lidí vysvětlil - Aliciny spolužáci a kamarádi z dob, kdy byla ještě v pořádku. Sestry z nemocnice, se kterými se hodně sblížila, když v nemocnici strávila hodně času. Přišly i všechny sestry, které se kdy u ní vystřídaly v domácí péči.

Nico nebrečel. Sebastian se nedivil. Za poslední dny musel totiž vybrečet snad všechny slzné zásoby.

Jako její bratr o ní řekl i pár slov přede všemi, u čehož Sebastian ale viděl, že namále měl. Když se opět posadil, Sebastian vyhledal jeho ruku a pořádně ji stiskl.

Po pohřbu nebyla žádná smuteční hostina, především proto, že nebylo s kým, a Nico už byl stejně vyčerpaný. Měl přece jen ještě odpočívat, v rameni měl díru a ani jeho tělo se celkově ještě nevzpamatovalo z toho, jak ho Hectorovi bodyguardi napadli.

Nasedli do auta. Nico se sklopenou hlavou. Sebastian ještě nestartoval, nejprve dal Nicovi chvíli, než se zeptal: "Chceš zavést domů nebo půjdeš ke mně?"

Až v tu chvíli si pořádně uvědomil, v jak rozdílné situaci jsou. Hector už o nich věděl. Nemuseli nic předstírat, Nico už nemusel Sebastiana "hlídat". Taky byl nezaměstnaný, to byla druhá stránka věci. Pochyboval totiž, že by ho Hector nechal u sebe dále pracovat. Sebastian se ještě neptal, jak bude řešit tuto reálii. Jestli si bude hledat novou práci, případně kde, kdy, co bude dělat do té doby.

Teď se ho zeptal proto, že Nico vlastně vůbec neměl vůbec povinnost jet k Sebastianovi, kdyby nechtěl.

"Uhm, nevím, jestli bych zvládnul být doma sám, když tam najednou Alice není," přiznal se způsobem, až se Sebastianovi zdálo, že se za to stydí.

"Jasný. Chceš jet tedy k nám nebo chceš, abych s tebou zůstal u tebe?" zeptal se.

Nico se chvíli rozmýšlel. "Nemusíš to dělat," řekl nakonec, úplně mimo. "Můžeme si dát chvíli pauzu. To, co vyšlo na povrch, není malá věc a já pochopím, jestli potřebuješ čas to zpracovat. Neslituj se nade mnou jen proto, že Alice zemřela."

Sebastianovi bylo jasné, že Nico to ví. Atmosféra mezi nimi se lehce změnila od toho, co mu to Nico vysvětlil, ať už se oba snažili předstírat jakkoliv, že je vše v pořádku.

Sebastian nastartoval. "Pojedeme ke mně," rozhodl. "A chápu, co se mi snažíš říct. Ano, je toho na zpracování hodně, a ano, možná bych reagoval jinak, kdyby nebylo Alice nebo faktu, že jsi doslova postřelený. Ale taková je situace a já bych se cítil ještě hůř, kdybych tě nechal v tom se vyválet. Navíc, to, že i přes to jsme teď spolu, mě nutí to zpracovávat rychleji. Oba víme, že jsme naprosto zoufalí a máme jen jeden druhého, takže nám nic jiného nezbývá." Nico se lehce pousmál a Sebastian se uchechtl. Aspoň si z toho zvládli udělat srandu.

Pět dní dusna mezi nimi stačilo. Chtělo to už alespoň trochu odlehčit.

Sebastian tedy vyjel z parkoviště a vydal se domů. Bylo to poprvé, co on řídil a Nico seděl jako spolujezdec a musel uznat, že i když měl stále z řízení strach, vědomí, že má někoho vedle sebe, mu pomáhalo.