Free Fall

kapitola sedmnáctá

Když se Sebastian opět probudil, nebyla mu už zima. Bylo skoro deset hodin dopoledne. A stále ležel v Nicově náruči. 

Nezazmatkoval. Ani divné mu to nepřišlo. Nico si ho tiskl k hrudi a hlavu měl tak, že Sebastian cítil na čele jeho dech. Netušil, jestli je taky vzhůru, každopádně dopřál si ještě dalších pár minut, než se konečně pohnul. 

Nico na jeho pohyb zareagoval okamžitě. "Dobré ráno."

Sebastian se překulil na záda a zadíval se do  stropu. Po tom, co zamumlal Nicovi odpověď, se snažil přijít na to, jak se cítí. Unavený. Zpocený. Smradlavý. Jak to s ním mohl Nico vydržet celou noc?

Ani si nestihl uspořádat myšlenky, když mu Nico strčil teploměr pod paži. "Ať víme, na čem jsme," podotkl. 

Neprotestoval. Cítil se lépe jak včera, ale neočekával nějaký zázrak. "Chceš se vsadit?"

"O co?" Nico vypadal zmateně.

"Kolik budu mít teplotu."

"Jsem v nevýhodě. Ty víš, jak se cítíš."

"Já říkám třicet osm."

Nico se uchechtl. "Třicet sedm celá devět. Nějak ti to mluví dneska."

Sebastian si skousnul ret, aby se přiblbě neusmíval. Poslední dva dny ho s Nicem sblížily více, než si dokázal představit. A byl to taky momentálně člověk, kterému nejvíce věřil. Ne úplně. Ale i tak vedl. 

Když teploměr zapípal, Sebastian ho vzal tak, aby mu ho Nico nemohl jako vždy sebrat. Ale i tak - číslo bylo jasné. Třicet sedm celá devět. Nico se trefil naprosto přesně. 

"A co tedy vyhrávám?" zeptal se spokojeně, když mu Sebastian číslo ukázal. 

Sebastian přimhouřil oči. "Ve filmech se tohle bere jako flirtování."

"Proč myslíš?"

"Teď bys měl říct pusu. Nebo něco podobného."

Nico se krátce zasmál. "Já tě dneska nepoznávám. Takhle jsi se mnou ještě nemluvil. I když se to více podobá tvému já před nehodou."

"Je mi už všechno jedno," pokrčil rameny Sebastian. "Nepamatuju si dva roky svého života a jsem závislý na lidech kolem sebe. Jenže nemám kolem sebe nikoho, kdo by mi nelhal. Buď se mnou vypečeš ty nebo můj strýc. Vždyť už na tom nezáleží. Tak proč se nevrátit prostě do starých kolejí?"

Nemyslel to nějak zle. Byla to pro něj realita, protože věděl, že sám moc nezmůže. Taky věděl to, že Hector nebyla ani náhodou ta dobrá strana, kterou si vybrat mohl. A tajně doufal, hodně doufal, že Nico tou správnou je. Jenže kde byla jeho jistota?

Nico si povzdechl. "Chápu, že mi stále úplně nevěříš. Ale nerad bych, aby ses stal jen loutkou tvého strýce. Aby si s tebou dělal, co chce."

"Jenže co chceš dělat?"

"Já nevím. Na něco přijdeme. Jestli sis nevšiml, včera jsem měl plné ruce práce s tím tě udržet naživu, nestihl jsem úplně vymyslet plán, co s tvým strýcem," řekl Nico. 

Sebastian se pousmál a protočil očima. "Nepřeháněj."

"Co? Když ses v noci probudil se zimnicí a já cítil, jak se třeseš, vážně jsem se bál. Neusnul jsem, dokud se tvé tělo naprosto neuklidnilo, i když jsi už dávno spal."

Sebastiana skoro píchlo u srdce. Ve chvílích, jako byla tato, ho ta frustrace, že si je dva spolu nepamatuje, zabíjela. Chtěl lépe pochopit, proč se Nico chová tak, jak se chová a k tomu si potřeboval plně vzpomenout. Ne jen na události, ale především na své city. Na to, co vůči Nicovi cítil.