Free Fall

kapitola třicátá druhá

Uběhly další tři dny, než se ho Nico zeptal, kdy by mohl nastoupit do práce.

Přespal u Sebastiana. Když se ráno probudil, odešel do koupelny. Až jak se vrátil, prakticky Sebastiana zalehl a zamumlal: "Můžu jít už dneska jako tvá sekretářka?"

Sebastian se lehce uchechtl. "Mám to brát jako souhlas?"

Nico k němu zvedl pohled. "Kdy bych mohl nastoupit?"

Sebastian se usmál. Už celý pracovní týden se jen seznamoval s chodem firmy i tím, co se stalo v jeho nepřítomnosti, což ho nemálo stresovalo. Až na jeden den se ale pokaždé uviděl po práci s Nicem, který jako zázrakem dokázal donutit na stres zapomenout. Jestli by měl být s ním i v práci, věděl, že to pro něj bude lepší.

"Zařídím, aby co nejdřív," odpověděl Sebastian a krátce spojil jejich rty.

Musel ale vstávat, protože ho čekal další den v práci. Nico se z něj svalil a povzdechl si. "Nechceš dneska zůstat se mnou?"

Sebastian se uchechtl. "Nudíš se, co?"

"Těžce."

"Tak pojď se mnou," prohodil.

Nico se na něj podíval. "Abych se nudil ještě více?"

Proto když opouštěli dům, Sebastian se vydal do práce sám. Byla sobota. Šel čistě dobrovolně, protože chtěl už začít normálně pracovat, ne jen se zaučovat a dohánět vše, co se stihlo stát.

Jakmile se posadil do své židle u svého stolu, hlasitě vydechl. Travis dnes do práce přijet neměl, Sebastian měl stejně v plánu jen procházet systémy a reporty, protože to bylo něco, čemu se docela vyhýbal. S Travisem hodně procházel spíše čísla.

Vytiskl si několik reportů z různých oddělení a uvelebil se na gauči, co v kanceláří měl. Po asi pěti minutách se rozhodl, že si zajde udělat ještě kávu, protože lhal by, kdyby tvrdil, že ihned nezačal u čtení usínat. Doufal, že mu káva pomůže.

Nico třeba nikdy po kávě usnout nedokázal, to ovšem nebyl jeho případ. Když se jeho tělo rozhodlo, že chce spát, už se té myšlenky jen tak nevzdalo, a tak asi po hodině čtení přestal odolávat a s reportem z finančního oddělení v ruce zkrátka usnul.

Probudila ho silná vůně. Když otevřel oči, stál před ním Nico s pobaveným výrazem na tváři a sáčkem s krabičkami na jídlo v ruce. "Okay, tady pracovat opravdu chci, takhle pracovní morálka se mi líbí."

Sebastian byl chvíli zmatený, kde se vlastně nachází, co dělá a jak to, že je u něj Nico. Pomalu mu to začalo docvakávat.

"Přinesl jsem ti oběd," ujistil ho Nico, když jeho zmatený výraz viděl.

"Oh?"

"Stavil jsem se do indické restaurace. Jedna z mých oblíbených. Bylo mi jasný, že bys na oběd zapomněl, tak jsem tady," prohlásil pyšně, odhrnul Sebastianovy papíry stranou a posadil se vedle něj. Pyšně začal sáček rozvazovat.

"Zašel bych si na oběd," bránil se Sebastian, i když věděl, že lhal. Usnul, takže na oběd už čas neměl.

Nico se zastavil a natočil se. "Takže mám odejít? I s jídlem?"

"Ne," vyhrkl Sebastian a vzal si od něj jednu z krabiček. Když mu podával i příbor, poděkoval.

Dali si tedy společný oběd, což akorát způsobilo to, že Nico zůstal skoro hodinu. Pomohl pak Sebastianovi uklidit všechen odpad, hodil na sebe svou koženou bundu a přešel k Sebastianovi, aby mu dal krátký polibek na rozloučenou. "Vidíme se zítra?" zeptal se.