Free Fall

kapitola jedenáctá

Nico vytáhl Sebastianův vozík, který už několik dní nepoužili. Sebastian se ale bál chodit o berlích velké vzdálenosti, protože při větší námaze, než bylo se pohybovat párkrát denně po domě, ho stále bolela hruď kvůli zlomeným žebrům.

Nasedl na vozík a odhodil berle stranou. Nico se ještě někam vypařil a když se vrátil, držel v ruce šálu. Automaticky ji začal obmotávat Sebastianovi kolem krku. 

Sebastian ho popadl za jedno zápěstí, aby ho zastavil. "Venku není taková zima," nammítl.

"Jak to víš, když jsi už tři dny nevylezl z domu, hm?" zeptal se Nico. Setřásl Sebastianovu ruku a šálu mu upravil. "Navíc jsi po nehodě. Musíme být na tvou imunitu extra opatrní."

Sebastian si odfrkl, ale jinak se už nebránil. Ztratil se opět ve své hlavě, jak se to poslední dobou také hodně stávalo, protože neustále přemýšlel nad tím, co si o Nicovi myslí. Považoval ho za nepřítele? Kamaráda? Měli spolu opravdu něco?

O to silnější to bylo ve chvílích, jako byla tato. Nico se o něj neuvěřitelně dobře staral. A to Sebastianovi pletlo hlavu.

Sledoval ho, jak se sám obléká do černé bundy a nasazuje si rukavice. Pak se postavil za Sebastiana a roztlačil jeho vozík. Jakmile byli od domu nějakých těch deset metrů, Sebastian neváhal a promluvil. "Dům je napíchnutej, že? Kým? To strýc?"

"Pšt," sykl Nico a bez dalšího slova ho tlačil dál. Sebastian trpělivě čekal. Doufal totiž, že u toho Nico neskončil, což se mu potvrdilo, když zabočili do vedlejší ulice. "Popravdě, nejsem si jistý. Ale někdy mám takový pocit a jistota je jistota."

"Co se to proboha děje?" zeptal se Sebastian. Už neměl ani kapacitu na to tvářit se zmateně. Byl unavený.

Nico se zastavil u první lavičky, která byla v parku hned ve vedlejší ulici. Zabrzdil Sebastanovi vozík a sedl si před něj. "Takže už víme, že mi nevěříš," prohlásil Nico, ale dotčeně z toho nevypadal. "Jak dlouho?"

Sebastian se lehce uchechtl. "Upřímně? Plně až od teď, když jsi řekl, že ti Hector platí za to být se mnou a musíš ho poslouchat slovo od slova. Protože..." Zvedl pohled k Nicovi. "Mám pocit, že kdybychom byli opravdu spolu, nemusel by ti platit, abys byl se mnou. Neposlouchal bys ho slovo od slova, kdybys věděl, že jsou to lži."

"Sebastiane-"

"Ne, počkej. Než mi zase řekneš něco, co po tobě chce Hector... Představ si, že jsi v mé situaci. Představ si, že se probudíš, nepamatuješ si dva roky svého života a pomalu přestáváš věřit i svým nejbližším, protože tebou pravděpodobně manipulují a využívají situace. Jen... představ si to, než znovu promluvíš."

Nico se doopravdy odmlčel, dokonce i na delší dobu, než by se Sebastianovi líbilo. Proto mu ještě položil jednu otázku, aby Nico třeba věděl, u čeho má začít. "Takže mi prosím pravdivě řekni - byli jsme spolu nebo ne?"

Doslova propaloval Nica pohledem. A měl pocit, že to zavrtění hlavou viděl dokonce dřív, než to Nico doopravdy udělal. Jasně pohnul dvakrát hlavou zleva doprava.  Ne.

To už se Sebastianovi spustila po tváři první slza. Nico se díval na zem před sebe. Nevypadalo to, že by měl v plánu mluvit. Sebastian ho právě donutil říct něco, co opravdu neměl. Nejspíš toho v tu chvíli už litoval.

Ale on neskončil. Potřeboval, aby Nico mluvil. Když mu po tváři stekla druhá slza, téměř proti své vůli řekl: "Jestli mi teď hned něco nevysvětlíš, zavolám policii. Přijde mi, že by to bylo na místě."

To už se Nico zatvářil alespoň trochu vystrašeně a konečně se na Sebastiana podíval. "Nebyli jsme spolu v tomhle slova smyslu," vyhrkl ihned. Začal konečně vysvětlovat. "Nechodili jsme spolu půl roku ani jsme se nedali dohromady na oslavě Huntera. Ale... nemůžu ti tady říct, že to celé byla lež. Nebyli jsme spolu v tomto slova smyslu, ale něco jsme spolu měli. A já nepotřebuju tu nálepku přítel, aby mi na tobě záleželo."