Free Fall

kapitola třicátá pátá

Sebastian byl v práci, když se dozvěděl o Nicově odsouzení. A aby toho nebylo málo, nedozvěděl se to ani od něj, ale od jejich právníka. 

Zavolal hned Nicovi. Nebo, alespoň se o to pokusil, protože to nebral. Sebastian zazmatkoval. Brala ho už policie z jeho bytu v poutech? Kde jinde by byl?

Pobral si rychle věci a klíče od auta. Celou cestu do garáží vytáčel Nicovo číslo, ale výsledek byl stále stejný. Nebral to.

V tu chvíli na něj ještě nedopadalo to, co to znamenalo. Ztratil doslova všechny až na Nica. Rok a půl by nemusela být tak dlouhá doba, kdyby měl Sebastian někoho jiného blízkého. Ano, pořád by to bylo pro něj utrpení, ale ne takové, jaké doopravdy teď bude.

Když dojel k bytu Nica, uviděl otevřené okno do obýváku. Nikdy nenechával otevřená okna, když odcházel, musel být zkrátka doma.

Ve dveřích se potkal s náhodným člověkem, a tak proklouzl dovnitř. Vyběhl schody k Nicovým dveřím. Začal netrpělivě ťukat.

"Nico? Nico, to jsem já. Otevři, prosím." Chtělo se mu až brečet. Za pár dní je čekal soud. Pak Nica rok a půl uvidí jen v místnosti pro návštěvy se zločinci kolem nich. Nico nebyl zločinec. Nepatřil tam. 

Ovšem, stále byla tady možnost, že se Sebastian dostane za mříže také, že ano.

Po asi půl minutě horlivého ťukání se dveře pootevřely. V Nicově bytě byla tma. Sebastian by ho ani neviděl, kdyby na něj nesvítilo světlo z chodby.

"Nico," vydechl. Nevěděl, co má dělat. Nico nevypadal, jako by vítal návštěvy.

Ale on nebyl návštěva, že? Byl jediný blízký člověk v Nicově životě, jako byl i on pro něj. Proto do dveří strčil, aby se více otevřely.

"Neměl jsi sem jezdit," řekl Nico tlumeně.

"Volal jsem ti. Několikrát," řekl Sebastian. Nacpal se do Nicovy chodby. Vypadal smutně, ale ne naprosto zničeně. Oči měl lehce červené od breku.

"Já vím," odpověděl. Sebastian si povzdechl a místo dalšího mluvení ho jednoduše objal. Vidět ho takhle mu samotnému nahrnulo slzy do očí. 

Nico ho objal zpátky. "Promiň," zamumlal.

Za co se omlouval? Jen za to, že nezvedal telefon nebo za to, že se vůbec přiznal? To Sebastian nevěděl, věděl jen to, že se neměl za co omlouvat. Omluvy stejně nic nezmění. 

"Mohlo to být horší," odpověděl třesoucím se hlasem Sebastian. "Mohlo to být více let. Rok a půl není tak strašný, ne?" Uklidňoval spíše sám sebe. Doufal, že tím uklidní i Nica. Doopravdy byl ale na okraji. Nechtěl, aby šel Nico sedět. Nechtěl, aby tam byl celých osmnáct měsíců.

Nico to snad ale chtěl? Musel tam pro něj být, ne se sám hroutit. 

Nico se po chvíli odtáhl a propletl si se Sebastianem prsty. "Mně je jedno, že jdu do vězení." Uchechtl se nad tím, jak absurdně to znělo. "Je to jenom spravedlivé. Zasloužím si to. Takže je mi jedno, že rok a půl budu ve vězení, ale už mi není jedno, že budu od tebe. Že budeš sám. Budeš mi tak moc chybět."

Sebastian nakrčil obočí. "Počkej. Jestli sám za mřížemi neskončím po soudu, budu tě navštěvovat. To je ti doufám jasný?"

Překvapilo ho, když Nico zavrtěl hlavou. "Neměl bys. Máš obří byznys, o který se musíš starat. Už tak se stalo dost skandálů, nemusíš k tomu přidávat ještě další."

"Jaký další?"

"Že chodíš s kriminálníkem. S člověkem, co se tě pokusil zabít."

"Ty ses mě ale nepokusil zabít."

"A myslíš, že tomu budou ostatní věřit?"

Sebastian trhnutím rozpojil jejich ruce. "Kam tohle sakra míříš? Nepřišel jsem sem, aby ses se mnou rozešel."

Nico nejprve naprázdno otevřel pusu. Pak si povzdechl. "I když nepůjde o byznys, stejně bys na mě neměl čekat. Navždy už budu mít na krku to, že jsem byl ve vězení. Mám teoreticky zničenej život."

Sebastian nevěřícně zavrtěl hlavou. "To z tebe mluví jen ten fakt, že ses to dozvěděl před chvílí, že? Nemyslíš nic z toho vážně. Musí se ti to rozležet v hlavě."

"Sebe-"

"Mlč!" okřikl ho Sebastian víc, než by se mu samotnému líbilo. "Promiň. Já jen... Nemluvme o tom už dneska. Prosím. Musíme to zpracovat. Až pak budeme navrhovat, co dál."

Nico nevypadal přesvědčeně. Sebastian se ho tedy snažil přemluvit dál. "Možná jsi odsouzený za to, že jsi rozbil to auto. Ale já vím, že kdybys doopravdy věděl, co s tím zamýšlí, neudělal bys to. Tátova firma je mi někde, poškozená už je dostatek, a rozhodně bych chození s tebou nepovažoval jako další vroubek, tak prostě... mlč. Pro dnešek, mlč. Jestli se ohledně toho budeš takhle cítit i zítra, dobře, probereme to. Ale myslím si... doufám, že tohle doopravdy nechceš."

Nico ho sledoval prázdným pohledem. Sebastiana to děsilo. Bylo to opravdu to, co chtěl? Ukončit to mezi nimi ještě před jeho nástupem do vězení?

Pak k němu ale přešel a chytil ho za ruku. Sebastian si lehce oddechl. Nico ho pomalu políbil a položil mu ruku na tvář. "Samozřejmě, že to nechci. Jen se snažím myslet na to, co bude nejlepší pro tebe. Nechci ti zničit život."

Sebastian se zkrátka musel zasmát. "Hele, jak dlouho už spolu jsme? Možná sis ještě nevšiml, ale můj život docela jistě zničený už je a ty jsi v něm to jediné pozitivní."

Nico se lehce uchechtl. Poprvé od toho, co přišel, tak u něj Sebastian viděl alespoň náznak úsměvu.

"Nechci se poslední dny, co máme spolu na dlouhou dobu, hádat," přiznal Sebastian. Dal se do chůze a začal tak Nica táhnout za sebou. Jeho myšlenky okupovala černota, ty nejhorší scénáře, pesimismus, ale nechtěl na to myslet. Potřeboval je přebít něčím jiným.

Dotáhl Nica do kuchyně, otevřel ledničku, vytáhl ty první ingredience, co uviděl. Nico ho zmateně sledoval. "A teď děláš co?"

"Vařím. Nebo, jdeme vařit. Jdeme myslet na něco jiného, zabavit se něčím jiným. A jelikož neumím za boha vařit, budeš mi muset pomoct. Miluju, když vaříš. Takže uděláme přesně to. Jako by se nic nedělo, jako by se nám nehroutily životy, co ty na to?"

Nico ho chytil za zápěstí a tak ho zastavil. "To maso je zkažené. Ještě jsem ho nevyhodil," řekl mu Nico. Sebastian si ani neuvědomil, že nějaké vytáhl. "Nemám tady moc co uvařit. Častěji jsme u tebe."

Sebastian si povzdechl. "Asi se zblázním, pokud nebudu mít co dělat. Nechci na to myslet."

"Objednám nám něco na jídlo."

"To mě ale-"

Byl přerušen Nicovými rty. Jeho tělo bylo přitisknuto na kuchyňskou linku. Nico ho objímal a zároveň líbal. Tak takhle se ho snažil zaměstnat.

Bylo to jiné. Oba byli rozhození, oba byli nesví. Ale aspoň na chvíli se Sebastian cítil o něco víc normálně.

V dalších dnech se totiž točil jenom kolem soudu a Nicova odchodu do vězení.

ᴥ

CHA CHA CHA CHACHACHACHAAAAA.

omlouvám se za neaktivitu. zkoušky, heh.