Free Fall

kapitola sedmá

Sebastian čekal v autě. Když jsem jeli, plánoval jít i dovnitř, aby nemusel umírat nudou na parkovišti, ale teď na to byl až moc v šoku.

Protože jeho táta způsobil to, že tady vůbec dneska museli být. 

Panebože. Tohle bylo jak nějaká noční můra.

Když čekal už půl hodiny, uvědomil si, že to ani zdaleka nebude tak rychlé, jak by se mu líbilo. Přesto seděl dál. Nevěděl by ani, kam v nemocnici jít. A hlavně by nevěděl, co říct Nicovi.

Už čekal skoro dvě hodiny (zatímco shlédl snad půlku svého přehrát později playlistu na Youtube), když Nica uviděl vycházet z nemocnice. Byl sám, hlavu sklopenou, a mířil k autu.

Bez váhání otevřel dveře řidiče a nasedl. Kdy za ním dveře bouchly, vydechl. Opřel se o opěradlo za sebou a díval se před sebe, Sebastianovi nevěnoval jediný pohled.

"Nevím, jestli se tě mám první zeptat, co se stalo, nebo něco ohledně mého táty," promluvil upřímně Sebastian.

Nico se nehnul. "Je to... celý všechno strašně složitý," řekl jako první. "Ale jo, pamatuješ si to dobře. Tvůj táta srazil auto mé sestry. Má teď doživotní následky a on za to nikdy nepykal ani ň."

To znělo hodně pasivně agresivně. Kdyby ale byl Sebastian na jeho místě, vynechal by tu pasivní část a byl čistě agresivní.

"Jak..." začal Sebastian, ale nevěděl, jak jeho otázku formulovat.

"Jak to, že jsem pak tedy chodil se synem člověka, co tohle mý sestře udělal?" zeptal se Nico místo něj. To bylo přesně to, co se snažil Sebastian tak nějak formulovat, a tak jen přikývl. "Dozvěděl jsem se to až později. Žil jsem v tom, že to opravdu byl jen váš řidič."

"Takže se to povedlo?" zeptal se Sebastian. "Hodit to na řidiče?"

Nico se zamračil. "Co všechno se ti vrátilo?"

"To, jak mi tátův kolega volal a jak jsem k němu jel a vše se dozvěděl. Pak to, jak šlo do tuhého a vše začalo mířit na otce, tak naplánovali to hodit na řidiče. Jak to ale dopadlo... to nemám tušení."

Nico sklopil hlavu a přikývl. "Nechtěl jsem ti o sestře říkat, dokud by to nebylo absolutně nutné. Vždy ses cítil strašně provinile. Hodně jsme se kvůli tomu i hádali. Nechtěl jsem, aby tohle bylo to první, na co by sis o nás vzpomněl."

To Sebastian na jednu stranu chápal, na druhou tady byla ale ta jediná vzpomínka, o které Nicovi neřekl. Ta, kde ho Nico se slzami v očích o něco prosil a Sebastian se mu omlouval. Kde se nejspíše navzájem zbili. 

Hádali se až tak, že se bili? To mu nešlo do hlavy. Ptát se na to ale taky nechtěl, protože stále v Nicovi neměl sto procentní důvěru, i když se to mohlo zdát z jeho strany hnusné. 

"Vzpomněl jsem si na tohle, i na to jak táta zkolaboval. Ale jediná vzpomínka na nás se mi nevrátila," řekl zklamaně, protože zklamaný opravdu byl. Jedna se sice vrátila, ale on jich chtěl víc. Na jejich společné zážitky, na to, jak byli spolu a šťastní, na to, co k němu cítil. 

"Slyšel jsi doktora," odpověděl Nico. "Může to trvat několik dní, ale i roky. Netlač na sebe."

"Jak mám ale poznat, že jsou ty vzpomínky pravý? Že se to takhle opravdu stalo?"

"S mou sestrou si měl pravdu. I s tím, jak tvůj táta zkolaboval. Budou pravdivé," řekl, zatímco nastartoval auto. Už zařadil připraven vyjet, když ještě kývnul na Sebastiana. "Pas. Nechci tě mít na svědomí, kdyby se něco stalo."