Free Fall

kapitola dvacátá čtvrtá

Když opustili nemocnici, kde byl Sebastian ještě na poslední kontrole, nasedli zpátky do auta. Připoutali se. Nico, který vždy řídil jen z toho důvodu, že Sebastian měl z řízení stále menší trauma, nastartoval, jenže když vyjel z parkoviště, odbočil na druhou stranu, než kde Sebastian bydlel. 

"Kam jedeš?" zeptal se ihned,

Nico se pousmál. "Neboj, nejsem celou dobu Hectorův agent, že bych teď využil situace a dostal bych tě k němu."

Sebastian se snažil zadržet úsměv, který se mu začal tvořit na tváři, když si uvědomil, že konečně tohle nebyla jeho první myšlenka. 

Nico pokračoval. "Jedeme pryč. Je to překvapení. Ale myslím, že si zasloužíme konečně od tohoto všeho menší pauzu."

Sebastian nakrčil obočí. "Neříkej, že mě bereš na rande."

"A co když jo?" ušklíbl se Nico.

Poslední dobou netrávili spolu čas tolik, jako předtím. Hector opravdu zapojil Nica více ve firmě tak, jak tomu bylo dřív. Sebastian trávil čas doma sám, občas se sešel s právníkem. S Travisem se ještě nepotkali, protože nenašli vhodnou dobu tak, aby Hector nemohl nic podezírat.

"Hector o tomhle ví?" zeptal se Sebastian.

Nico nejasně pokýval hlavou. "Jak se to vezme. Ví, že jsme spolu a jedeme pryč, protože jsem mu nakecal, že jedeš na nějakou speciální fyzioterapii, co se tvé nohy týče."

"Já nechápu, že ti takhle všechno věří."

"Zavolal jsem před ním do náhodné kliniky a objednal tě. Umím být přesvědčivý."

"Takže tam vážně jedeme?" zděsil se. 

"Ne," protočil Nico pobaveně očima. "Samozřejmě jsem to zrušil."

Jeli do sousedního města z jednoho prostého důvodu - byla tam mnohem menší šance, že narazí na nesprávné lidi. Nico mu do poslední chvíli neřekl, kam jedou. Zaparkoval pak doslova uprostřed ničeho, na konci města. Sebastian se kolem sebe rozhlédl. "Teď mám vážně pocit, že mě chceš zabít."

Nico se rozesmál. Odepnul si pás a vystoupil z auta. Když se Sebastian ani nehnul, obešel auto a otevřel dveře na jeho straně. "Jistým způsobem to dneska fyzio přece jen bude. Tak pojď."

Natáhl k němu ruku. Sebastian si povzdechl a vystoupil. Hned se pažemi obejmul, protože venku bylo chladněji, než čekal.

Nico ale nezaváhal. "Myslel jsem na všechno," řekl a z kufru auta vytáhl jejich bundy. "Budou totiž potřeba."

Sebastian se rozhlédl kolem sebe. A pak si všiml jedné cedule.

Byli na začátku turistické trasy, která vedla na nějakou vyhlídku, o které nikdy neslyšel, i když se nacházeli nějakých třicet kilometrů od jeho bydliště. Otočil se na Nica. "Myslím, že tak v půlce mě už poneseš. Noha mě pravděpodobně bude bolet po pár krocích."

"Přece si o mně nemyslíš, že bych tě vzal někam, kde vím, že by ti to mohlo ublížit. Je tady i lanovka," pousmál se a kývl na další ceduli, které si Sebastian nevšiml. Dvě stě metrů odsud byla lanovka.

Sebastian se usmál. Nikdy nebyl takhle s někým venku, nikdy nebyl na žádné vyhlídce, pokud nepočítal luxusní místa jako Dubaj, kam ho vzal táta několikrát na nejvyšší budovu světa. A už vůbec na žádnou vyhlídku nevyšel po svých.

"Nepojedeme lanovkou," řekl Nicovi. "Chci jít pěšky."

Nico se na něj podíval stylem, který zrovna nevyjadřoval souhlas. "Jsi si jistý?"